Zář 10, 2010
Set

Dzungle

Uplynuly tyden byl jeden z nejrozmanitejsich a nejzajimavejsich za cely pobyt.

Sjel jsem z nahorni plosiny do podhuri, opravdu prudke klesani, asi na 80 km silnice pres 3 km vyskove dolu. Ale byla husta mlha, takze vyhledy po ceste moc nebyly. Skoncil jsem ve mestecku Coroico, umistenem na upati kopce. Krajina kolem byla prijemne zelena (vitana zmena proti vyprahlemu Altiplanu) a taky zde byly mraky.

00001.jpg

Ne vsichni ale ziji v takovych hezkych domech.

00002.jpg

A chvilemi huste prselo. Mistni sice rikali, ze tak brzo je to nezvykly, ale privital jsem to docela s povdekem, dest jsem nepocitil uz od poloviny Chile, tak jsem se na nej tesil.

Potkal jsem sympatickeho kanadana, sli jsme spolu na veceri a domluvili se na dalsi den na vylet k nedalekemu vodopadu,

Rano se kanadan zalekl hradby mraku a rka, ze nechce zmoknout, me nechal jit samotneho.

Pesina vedla asi 8 km po uboci kopce. Byla na ni spousta malych hrudek, do kterych lezli mravenci. Nejsem si ale uplne jistej, jestli proto, ze v nich bydleli, nebo aby se v nich nechali sezrat. Zadneho mravkolva jsem ale v zadne nevidel.

00003.jpg

Krome hrudek byly kolem taky kytky.

00004.jpg

A cil cesty. Vodopad. Uplne monumentalni neni, samotna cesta s vyhledy za to ale rozhodne stala.

00005.jpg

Moc jsem se u nej nezdrzel, protoze zacalo huste prset. A prselo celou cestu nazpet, takze do mestecka jsem dorazil kompletne durch mokry. Trochu hloupe jsem si nevzal nepromokave obleceni. Nastesti jsem nasel v kapse aspon igelitovej pytlik na fotak.

Dalsi rano jsem se vydal smer Rurrenabaque – startovni misto na vypravy do dzungle a pampy. Zadne prime autobusy z Coroica tam nejezdi, ale dal se zde koupit listek na autobus vyjizdejici z La Pazu, nechat se odvest mistnim sdilenym taxikem asi pet kilometru na krizovatku a cekat, az pojede kolem.

Stejnou cestu mela Ariz, japonska instruktorka potapeni, na ceste uz skoro tri roky (vzdy par mesicu pracuje a par cestuje). Tak jsme cekali spolu.

00006.jpg

Pani, co nam prodavala listky, tvrdila, ze autobus pojede zhruba kolem druhe. Druha uplynula, nikde nic. Protoze Bolivijci jsou vsechno, jen ne dochvilni, cekali jsme v klidu jeste dalsi dve hodiny, kdy uz jsme zacali byt trochu nervozni. Ariz se zasla zeptat dopravniho policisty, jestli neco nevi a dozvedeli jsme se, ze pobliz La Pazu zpusobil dest problemy na silnici a at vydrzime.

Trochu jsme si nadavali, ze jsme koupili listek predem, protoze kolem nas projelo nekolik autobusu jinych spolecnosti miricich taktez do Rurre.

Nakonec nas autobus prece jen dorazil – v devet vecer, se sedmihodinovym zpozdenim. Trochu ironie, ze pravdepodobne nejdelsi cekani nebudu mit na stopu, ale na placenej autobus…

Puvodne jsem v Rurre planoval zustat jen den ci dva a pokracovat dal, ale Ariz mne premluvila, ze vyprava do pampy za to stoji. Tak jsem se s ni sel projit po obhlidce agentur. Je jich tu jak maku, Rurre je velmi turisticke.

Vyprava do pampy trva vetsinou tri dny a obnasi cestu dzipem a na lodi. Je mozne videt spoustu zvirat, vcetne delfinu, krokodylu, anakond, … Ale pusobilo to trochu prilis turistickym dojmem – takova lepsi zoo – clovek sedi a veze se a kouka.

V jedne agenture mne zaujala ceska vlajecka na vystavnim stitu. Ukazalo se, ze majitelka je ceska spolecne s manzelem, bolivijskym indianem. Byla velmi pratelska, tak jsem se spolu chvili bavili. Tvrdila, ze vypravy do pampy jsou pro deti a pro duchodce, ze dzungle je mnohem zajimavejsi. Sice neni mozne videt tolik zvirat, ale je to zajimave v jinych ohledech.

Tak jsem se nechal ukecat ke ctyrdenni vyprave do dzungle (Ariz jela do pampy). Pridal jsem se ke ctyrclenne skupine izraelcu (tri holky a jeden kluk), rikali, ze jim cizak nevadi. Sel s nami jeste pruvodce Puma – dostal sve jmeno, protoze v deviti letech zabil otravenym sipem pumu – a kucharka.

Zacinali jsme druhy den rano, vyfasovali jsme moskytiery a karimatky a kazdy pytel s jidlem do batohu. Motorovou kanoi jsme byli odvezeni asi dve hodiny po proudu pobliz male indianske vesnice, kde byl postaveny maly bambusovy pristresek.

Sekani macetou. Meli jsme dve macety a ukazaly se byt neocenitelnymi pomocniky.

00007.jpg

V lese bylo hrozne vlhko a spousta motylu. Komari a stipajici musky taky, nastesti konci obdobi sucha, takze byli docela snesitelni.

00008.jpg

Puma si e volne chvilce odskocil k blizke rece a ulovil rybu, ktera pak byla soucasti obeda.

00008.jpg

Kolonie cervu na strome.

00008.jpg

Moskytiery.

00008.jpg

Trochu srandovni bylo, ze Puma sice neumel anglicky, ale zato trochu hebrejsky ano. Pry je zde obrovske mnozstvi izraelskych turistu. Mluvil proto spanelsko hebrejsky, coz jeste zhorsilo me uz tak nevalne porozumeni spanelstine. Nastesti izraleci byli hodni a prekladali mi. Ale tak hodni, aby se porad bavili anglicky i mezi sebou zase nebyli, takze jsem byl trochu mimo. Obcas se mi ale podarilo nejakeho izraelce odtrhnout a pak se i se mnou bavili.

V Izraeli to maji zvlastni – vsichni musi do armady, vcetne holek. A asi na dva roky. Chodi se po stredni skole. A vetsina lidi po skonceni sluzby vyrazi na rok cestovat – je to neco jako tradice. Takze ac byli vsichni zhruba stejne stari jako ja, nikdo z nich jeste nezacal studovat na univerzite.

Nedaleko jsme narazili na diru v zemi, ve ktere dle Pumy zije tarantule. Behem dne se mu ji nepodarilo vyvabit ven, vydali jsme se proto zpet v noci.

Puma chvili stoural v dire naslinenym klacikem a kdyz se pavouk prisel podivat, kdo mu to loupe pernicek, zatarasil macetou vchod. Povedlo se mu to ale asi az na potreti, pavouk umi bleskove zrychlit a zmizet zpet v dire. Vylakaneho pavouka pak zklidnil cigaretovym kourem.

00008.jpg

Rikal, ze je bezpecne dat si ho i na sebe, tak jsme si to vsichni (az na nejbazlivejsi holku) samozrejme museli zkusit.

Mam sice i fotku, kde se tvarim vyrazne hrdinneji, ale tahle lip vystihuje, jak jsem se citil (mam z velkych pavouku docela respekt a Pumovo tvrzeni, ze jeho jed zabije cloveka asi za pul hodiny na klidu taky neprida). Tady mi zrovna prelezl z rukavu nekam ke krku, kde jsem na nej nevidel…

00008.jpg

Vypravy nemaji presne naplanovany itinerar, zalezi na skupine co chce. Izraelci si jeste pred tim, nez jsem se pridal, domluvili, ze by chteli postavit vor a plout po rece.

Mel jsem (a porad trochu mam) spatny pocit, ze budeme kacet zive stromy. Puma ale tvrdil, ze tech par stromu nevadi a ze vor navic budou moci pouzivat i ostatni vypravy, ze nebude jen na jedno pouziti pro nas. No co uz, konec ekologickych vycitek.

Stavba voru se ukazala byt opravdu tezka otrocina. Macetami jsme kaceli stromy (balzu), loupali z nich kuru, z ni oddelovali lyko, ktere se posleze pouzilo na vazbu a nosili pekelne tezke stromy asi ctyrista metru k rece.

Zacali jsme uz prvni den odpoledne, dokoncovali jsme dalsi den dopoledne.

Puma byl uplne neuveritelne vykonej, zvladal presekat strom tak trikrat rychleji nez kdokoliv z nas (a to jsme se my jeste stridali).

00008.jpg

Mimochodem, mit dlouhe vlasy je privilegium dane pouze clenum rodu, ve kterem je saman vesnice. Puma sam je pry jeden z moznych kandidatu na jednoho z dalsich samanu.

Druhy den dopoledne nam prislo na pomoc par podobne extremne vykonnych Pumovych kamaradu z vesnice.

V dzungli rostly i hezke "kytky".

00008.jpg

Kdyz jsme meli kmenu dost, vazaly jsme je lykem primo v rece. Bylo zrovna parne poledne a komari docela zrali.

00008.jpg

Po obede jsme se spolecne se vsemi vecmi nalodili. Byli jsme tak na hranici nosnosti voru – byl prakticky cely ponoreny, nohy jsme meli po kotniky ve vode, veci byly nastesti na vyvysene plosine a jeste zabalene v igelitu. Jeden clovek vzdy stal vepredu a odpichoval bambusovym bidlem, druhy vzadu a ostatni mohli odpocivat.

00008.jpg

Pluli jsme vicemene rychlosti proudu, bidlovani slouzilo jen k vyhybani se kmenum v rece.

Vecer jsme se utaborili primo na brehu reky.

00008.jpg

A postavili jednoduchy pristresek z bambusu (bambus je vyborna vec na vazane stavby, skoda, ze v Cesku neroste) a igelitove plachty. Sekani macetou je nakazlive zabavny, museli jsme se s Benem (druhy kluk) o ni skoro pretahovat.

00008.jpg

Dal uz nemam z dzungle zadne fotky. Druha pulka vypravy byla pro me vyrazne jina, i kdyz rozhodne ne mensi zazitek.

V noci jsem dostal prujem.

Nakonec se z nej vyklubal nejvypecenejsi prujem, jakej jsem kdy mel.

Ale zacal docela pozvolne, i jsem si rikal, ze ho urcite Ercefuril do rana vyhubi. Rano jsem byl sice trochu oslabeny, ale i trihodinovou dopoledni plavbu na voru do naseho dalsiho cile, opet zlehka predpripraveneho tabora (tentokrat ale jednodussiho, spalo se na zemi), jsem prezil bez potizi.

Odpoledne ostatni sli k lagune zkouset lovit pirane. Ja jsem zustal v tabore, protoze jsem mezitim dostal horecku a na velke chozeni jsem se rozhodne necitil. Misto toho jsem ale trenoval neolympijskou sportovni disciplinu sprint z polohy lezmo do blizkeho krovi s nahodnym startem.

Trochu jsem si vycital, ze jsem si s sebou vzal jen malinkou cestovni lekarnu a vetsi obsahujici i antibiotika, nechal spolu s ostatnimi nepotrebnymi vecmi v agenture.

Ostatni se vratili vecer, moc stesti nemeli, ulovili asi jen dve pirane. V noci jsem toho taky moc nenaspal, nastesti do rana se to trochu zlepsilo a aspon horecka ustoupila. Takze jsme se uz citil docela dobre, jen jsem co dvacet minut potreboval na chvili odbehnout. Sli jsme zpet do prvniho tabora, asi tri hodiny pochodu dzungli.

Tam na nas uz cekala lod, ktera nas odvezla zpet do Rurre.

V Rurre jsem si dal dva odpocinkove dny. Antibiotika prujem zahnaly a uz se citim zase dobre. Jen je tu kolem poledne desne horko a dusno. Nechtel bych tu byt v destive sezone.

Ale abyste si to nevylozili spatne – i pres zlehka necekany vyvoj druhe poloviny vypravy jsem hrozne rad, ze jsem se do dzungle vypravil. Je to zatim rozhodne jeden z nejsilnejsich zazitku z JA. A obavy, ze to bude prilis "turisticke" se ani trochu nepotvrdily. Izrael(ci/ky) se ukazali byt jako pekni drsnaci – vsak taky prave skoncili vojnu – a Puma se stal mym osobnim polohrdinou. Vsichni jsme byli spinavi a smradlavi a stavba voru a pochody dzungli rozhodne nebyly zadne leharo.

2 Comments

  • Ta fotka s pavoukem je výborná. Máš můj obdiv :)

  • Sete, všechnny fota jsou nádherně dokumentární a popisy vizuálně barevně hmatatelné. Po návratu by jsi to měl vydat knižně, nebo alespoń kumulovat na CD.Přeji hodně dalších cestovních zážitků a návrat ve zdraví.

Leave a comment to Renča

Archiv

RSS Feed