Kodaň

Byla by asi ostuda nejet se podívat do hlavního města státu, kde je člověk skoro půl roku. A protože projekt jsme odevzdali a zkouškové není extra nabité (celkem 3 zkoušky, každý týden jedna), tak byla ideální příležitost navštívít Kodaň. Jeli jsme ve třech – Martin, Antoine a já.

Nejlevnější způsob, jak se tam z Aalborgu dostat je autobusem – pro studenty vyjde jedna jízdenka na 150 DKK (vlak by byl skoro dvojnásobek). A levná cena je jen pondělí až čtvrtek, tak jsme jeli ve čtvrtek večer a vraceli se v pondělí ráno.

Protože je Dánsko z části ostrovní země a navíc má trochu tvar jako U, byl v prostředku cesty asi hodinový přesun trajektem.

A tak rychlým trajektem jsem ještě nikdy nejel. Byl nějakej proudovej nebo co, být na zádi byl docela zážitek.

Do Kodaně jsme dojeli k večeru. Protože se nám nechtělo platit za hotel, zkusili jsme najít alternativní ubytování. A podařilo se – přes server couchsurfing.com jsme se (teda Antoine to zařizoval) domluvili s Sigurdem, asi 30 letým Dánem. Couch surfing funguje velmi jednoduše – je to taková "komunitní výměna gaučů" – můžete nabízet nebo hledat místo na přespání (kdekoliv na světě).

A bylo to výborný. Sigurdův byt byl poblíž úplného centra Kodaně (asi 10 minut chůze do fakt echt centra), na malém rezidenčním klidném ostrůvku (spojeným mostem s okolím). Dostali jsme k dispozici obývák (se dvěma pohovkama a několika nafukovacíma matracema).

Co bylo neuvěřitelný (aspoň mě to vážně překvapilo), byla míra důvěry. Nejen, že jsme mohli používat cokoliv, co jsme chtěli, ale Sigurd nechával odemčený dveře ven a často jsme byli v bytě úplně sami. A dal nám ještě k dispozici notebook s připojením k internetu… Přišlo mi to vážně dobrý, takhle věřit lidem, který předtím nikdy neviděl a dát jim vlastně celý svůj byt všanc. Sigurd říkal, že ubyvovává celkem často, tak jednou do měsíce (má i skupinu na facebooku, skládající se z lidí, co u něj nocovali:) ).

Tohle je kuchyň:

První den jsme vyrazili na obhlídku města. Kodaň celá (teda turistický střed) leží na ostrůvcích a je protkaná spoustou kanálů.

Zašli jsme na prohlídku národního muzea (zdarma), měli tam docela hezkou expozici dánské prehistorie.

Vybrakovali jsme informační centrum, nabrali spoustu map a šli si projít centrum.

Na hlavní třídě byli co 15 metrů hráči krabiček. Tři krabičky, jedna kulička, raz dva tři, kde je kulička? A docela se tam točily peníze. Chvíli jsme koukali, pak se k nám přitočil nějakej místní kluk a vysvětlil nám, že ti, co vyhrávají, jsou spolčení s míchačem, a ti, co prohrávají, jsou turisti. Když jsme se chvíli koukali, bylo to vážně dobrý – vždycky nechal párkrát vyhrát svoje kumpány a když hrál turista, tak si zkušeně kuličku schoval do dlaně:).

Nakoupili jsme v lídlu a šli se naobědvat do parku. Dánové se docela rádi povalujou v parku, bylo tam skoro narváno opalujících se lidí.

Narazili jsme na obchůdek Zlatá Praha, kde prodávali mimo jiné české pivo.

Budova opery:

A největší atrakce celé Kodaně, slavná malá mořská víla. Popravdě je vážně malá a nepodařilo se nám přijít na žádnej důvod, proč je tak slavná (i Sigurd říkal, že je to pakárna).

Večer jsme byli pozvaní na večeři – Sigurd dělal svoje oblíbené lasagne. Přijeli dva další surf coacheři – Kanaďan, který učí v Praze angličtinu a Američan, který je oficiálně nezaměstnaný a živí se jako profesionální hráč pokru (dobrý zaměstnání…). A ještě tam byli na návštěvě dvě Turkyně (jedna novinářka a druhá návrhářka deskovek) a jedna dánská Korejka (jako malá byla adoptovaná do Dánska, takže je spíš Dánka). Dobře mezinárodní skupina. A i lasagne byly výborný.

Druhý den jsme se zase chvilku procházeli po městě, pak se rozdělili – Martina víc lákaly různé designerské a architektonické muzea, Antoine zase chodil po hudebních a já jsem šel do (převážně určených pro děti) Ripleyho věřte nevěřte a Cesta dobrodružství;).

Byly to dobrý pakárny. Ve věřte nevěřte byla sbírka různých podivností a kuriozit, některý i zajímavý. A měli tam i dvě fakt dobrý věci – most, kolem kterého se otáčel tunel, takže člověk ztrácel rovnováhu a plošinu, na kterou si člověk nic netucha stoupl, aby si mohl přečíst popisek u kostlivce, když tu najednou se celá plošina propadla o kousek dolů. Taky jsem se lekl. Pak jsem pozoroval z povzdálí děcka, jak se lekaly a křičely;).

Druhé muzeum byl takový strašidelný zámek trochu. Byla tam spousta různých vězňů, mučících nástrojů, všichni řvali, mohli jste vlastnoručně pustit proud do odsouzence k smrti a pozorovat jak se cuká… Všechno pekelně kýčovitý.

Tady jsem já v zrcadlové komoře.

Pak jsem se spojil s Antoinem a šli jsme se podívat do botanické zahrady a potom už i s Martinem jsme navštívili Christianii – nezávislá čtvrť, kde se v 70. letech nastěhovali squateři a volně žili (a vláda jim to tolerovala). Teď už to zdaleka není, co to bývalo, je tam dost turistů, ale pořád je to pěkný.

Večer jsme šli na jazzový koncert do jednoho klubu (o Kodani se říká, že je to město jazzu). A bylo to dobrý.

Třetí den jsem už osobně měl docela dost procházek po městě (nejsem zas takovej městofil), tak jsem se rozhodl, že si udělám výlet do přiléhlého lesa. Martin s Antoinem se Kodaňe pořád ještě nenabažili, tak jsem jel sám. A líbilo se mi to. Byl vážně pěknej den, slunko svítilo, les byl taky hezkej a byla tam pak i vodní nádrž…

Tohle jsou příměstské vlaky – pátěř hromadné dopravy.

Večer jsme už jen hráli osadníky (i s pokerovým Američanem Samem) a pak nás Sam učil pár karetních her.

Ráno už jsme se jen zbalili a odjeli autobusem zpět.

Takže celkový dojem určitě dobrý a ty tři dny byly super, ale zase nepřišlo mi, že by Kodaň byla něco extra spešl – pěkný město s kanálama, památkama a muzeama. Ale pořád jenom město, hory jsou hezčí;).

Fotky jsou namixované moje, Martinovy a Antoinovy, zbytek Martinových fotek, zbytek Antoinových fotek.