Muzeum, step mania, Rock Nielsen

Ve středu přijeli na návštěvu Antoinovi sourozenci – bratr Theo (17) a sestra Lea (19). Možná se píšou nějak jinak… Dost sympaťáci, akorát s angličtinou je to trochu slabší. Theo už se teda trochu rozmluvil a je to v pohodě, s Leou to dá ale trochu práci. Ve čtvrtek jsem s nima byl na salse- Lea tančí ráda (a dobře) a Antoine s Theem se nechali přemluvit – pro ně to byl pro změnu první pokus.

Včera jsme se byli podívat v muzeu moderního umění. Mají tam stálou expozici a dočasné, které občas vyměňují. Ale asi nejsem úplně muzejní typ, přišlo mi to prostě jako spousta obrazů a sošek. Ale Martin slíbil, že nás tam příště provede a dá nám trochu odborný výklad. To by mohlo být lepší.

Nevypadá tenhle panďulák jako Švejk?

Čtyři zkroušené sochy – poslední z nich je Lea.

V některých moderních velkoformátových dílech nějak nemůžu spatřit žádný umění:

Jedna z dočasných expozic byla multimediální – asi 5 sešeřelých místností, v každé se na zeď promítal nějaký blikající obrazec – prý to je nějak napojené na internetová meteorologická data. Ale i tak – celkem hnusný…;)

Měli tam i dětskou výstavku (možná byla i lepší, než ta klasická). Zaujaly mě malé výjevy v krabici od bot:

Theo s sebou převezl podložku pro Stepmánii, tak byla večer u Antoina malá párty. O co ve stepmánii jde? Po obrazovce za zvuku nějaké hudby běží do rytmu šipečky a člověk musí dupat na odpovídající část podložky. A musí se trefovat ve správnou chvíli. Dá se nastavit i obtížnost. Nicméně já jsem ani jednou z 5 pokusů na nejlehčí obtížnost neuspěl… Zato Kema (Novozélanďan) to chytlo a proskákal na tom půl večera.

Všichni až na Madetovy (byli všici nějací unavení/polonemocní), se pak přesouvali do Jomfru Anne Gade (místní pařící ulice) do Rock Nielsen – jeden z klubů. Původně jsem nechtěl jít, ale potom jsem šel – nejít se aspoň jednou podívat do The Street (jak tomu místní říkají) by byla asi ostuda.

V Jomfru to vypadá i v noci jako ve dne – spousta postávajících lidí, rozsvícená světla, hlasitě hrající hudba…

V Rock Nielsen to vypadalo dle očekávání – spousta moc lidí a extrémně hlasitě hrající hudba (až to občas i fyzicky bolelo). Ze začátku jsem byl trochu rozpačitej (popravdě to mohla být moje tak třetí návštěva takového klubu v životě;) ), pak jsme ale blbli na parketu a bylo to docela veselý.

Ale beztak jsem odešel dost brzo – úplně asi nejsem klubový pařič.