Bolivie – Salar de Uyuni a okoli

Bolivie je ukrutna. Argentina i Chile jsou dost rozvinute (cast populace zije v chudobe, ale velka cast ma zivotni standard ne prilis daleko od napriklad ceskeho a je tu i dost vylozene bohatych) a kvalita sluzeb i ceny tomu odpovidaji. Bolivie je v tomhle skok o tridu jinam. Cas tu nehraje zadnou roli, autobus jede, az je plny, nakupuje se na ulicich, tekouci voda v ubytovani rozhodne neni standard, natoz tepla. A jeste k tomu ma krasnou prirodu. Moc se mi tu libi, myslim, ze tu zustanu trochu dyl.

Ale postupne. Z kraje Calamy me vzal sympaticky mladik do Chiu Chiu a tvaril se trochu pochybovacne, jestli nekdo pojede smerem k Bolivijske hranici. Za asi dvacet minut me nabrali dva kluci pracujici na zeleznici jedouci neco spravit. Nechali me asi o 50 km dal uprostred pouste. Ale bylo to tam hezky, kousek od sopky. Ten mracek u vrcholu neni mracek, ale znamka ze je sopka stale aktivni.

Po asi pul hodine me nabral starsi chilan s manzelkou, bolivijkou, kteri zijou vzdy tyden v Chile a tyden v Bolivii. Projeli jsme sedlem ve vysce 4000 m. n. m. a dostali se k hranici ve vysce 3 783. Rozhodne se neda rict, ze bych byl aklimatizovanej, tak jsem se musel hybat pomalu. Kdyz jsem se prudce postavil ci vylezl na vlak (bylo potreba prelezt vagon, aby se clovek dostl k celnici), motala se mi hlava az beda.

Celnici byli hodni, dokonce mi pote, co jsem se smutne zatvaril na jen 30 denni vstupni vizum, vlepili do pasu jeste jeden stempl s dalsimi 30 dny. Papirovani auta zabralo vyrazne dyl, cekali jsme pres hodinu.

Cesta na chilske strane byla zpevnena, na bolivijske jen vyjete koleje v pustine.

Hodni chilanobolivijci rekli, ze ve vesnici, kam jedou, nic neni, ze me hodi na kraj Salaru de Uyuni, kde je i nejake ubytovani. Dokonce mi i vymenili nejake Bolivianos za chilske pesos – trochu hloupe jsem zadny nemel.

Salar de Uyuni je nejvetsi solne jezero na svete (nenechte se mast, vodu tam neuvidite, je skryta pod nekolika metrovou vrstvou soli) o plose pres 10 000 km2, ve vysce 3656 m.n.m. Vice viz http://en.wikipedia.org/wiki/Salar_De_Uyuni.

Ubytoval jsem se v hotylku, ceny jsou vylozene pratelske – asi 70 Kc za noc. Na pokoji jsem chvili koukal do zdi, pak kousek olizl a opravdu – celej hotylek byl postavenej ze soli.

Ranni pohled na vesnicku:

Trochu zly bylo, ze do a z vesnice nikdo nejezdil. Chvili jsem sedel na kraji vesnice, pak mi kolem prochazajici mistni poradili, ze cesta se asi o dva kilometry dal napojuje na vetsi, hlavnejsi cestu. Tak jsem se tam vydal. Cesta byla fakt hezka.

A mistni nelhali. Zatimco od vesnicky nejelo vubec nic, po hlavnejsi ceste uz za dve hodiny projelo prvni auto. Bohuzel auto plne turistu, kteri me vzit nemohli. Tak jsem cekal dal.

Mistni pani vyhanejici pasouci se lamy od jejiho domu.

Za dalsi tri hodiny prijely dve terenni vozidla. Vyletnici ze Santa Cruz (nejvetsi bolivijske mesto). Jeli sice uplne jinam, nez jsem puvodne chtel a byli uplne plni, ale chteli prejet cely salar a nabidli mi, ze muzu sedet na korbe pick-upu. A to se rozhodne neodmita.

A byla to jizda! Zatim nejvetsi zazitek z celeho putovani. Na korbe sice dost fouka, ale kdyz jsem navlikl vetrovku, cepici a rukavice, bylo tam prijemne. A ten vyhled! Je to srovnatelny pocit jako s jizdou na nakladnim vlaku. Zacinam chapat, proc si lidi kupujou kabriolety, je to fakt fenomenalni.

A navic je salar krasnej. Ze zacatku je ciste bilej, postupne trochu do seda se sestiuhelnikovymi vzory.

Zkusil jsem nahrat i kratke video:

Jeli jsme pres salar neco pres 150 km, pak pokracovali po sousi. A ta byla taky hezka. Barevna sopka, kamenne vesnicky.

Cesta byla vylozene terenni – piscita s obrovskymi kameny, koryty od potucku, … To uz je trochu min pohodlny nez uplne rovny salar, protoze to drnca, ale za ten vyhled to rozhodne stalo.

Jo a taky se pekelne prasi. Na konci cesty jsem byl jako snehulak. Nastesti jsem byl prakticky celej zabalenej, z obliceje mi byl videt jen nos a jeste jsem si pres nej daval satek a z veci to jde docela vyklepat.

Pak jsem udelal chybu. Zapomenuv, ze mam mapu, kde 1 cm je 40 km, ze uz se stmiva a ze kvalita bolivijskych silnic je desiva (zpevnenych je min jak ctvrtina), jsem se rozhodl, ze se necham odvezt do dalsiho vetsiho mesta, asi 150 km daleko.

A zatimco jizda na korbe ve dne je zazitek nanejvys doporucenihodny, v noci je to naopak dost zlo. Jednak se hrozne ochladi a taky neni lautr nic videt (i kvuli slunecnim brylim kvuli prachu). A drnca to. Na konci jsem byl naklepanej jako maso na rizek. Tak az vam nekdo nabidne jet v noci na korbe, odmitnete, dobre vam radim!

Skoncil jsem tedy v Huari. Dalsi den jsem se rozhodl udelat si odpocinkovy. Potreboval vymenit penize, protoze mi zbyvalo v prepoctu asi 25 korun. Trochu me vylekalo, ze pry nejblizsi smenarna je az v dalsim meste, asi 15 km daleko, ale nastesti sdileny taxik stal korun deset, takze jsem i s malem vysel.

Odpoledne jsem se prochazel po mestecku a nakonec skoncil pod stromem, kde jsem jen sedel a koukal na krajinu kolem.

Vse se tu prodava na ulici, na otevrenych trzich. Trochu neprijemny je, ze slunecniky jsou asi ve vysce metr osmdesat, tak k obveseleni mistnich musim prochazet v podrepu.

Dnes jsem mel v planu dojet autobusem do Potosi, asi 200 km daleko. Dojel jsem opet do vetsiho mesta, odkud vyjizdi vic autobusu. A bylo mi vysvetleno, ze do Potosi se dostat neda, ze je kolem neho blokada. Pry v Bolivii bezna vec. Kdyz se lidem neco nelibi, zablokuji silnice. Vetsinou jen na par dni. Tak toho snad zase brzo nechaji.

Tak jsem misto toho dojel do mesta Oruro. Na druhou stranu nez Potosi, nikam jinam se moc jet nedalo. Autobus je dobre levny – asi 2 hodiny jizdy za 25 korun.

Oruro je dost velke a moc se mi nelibi, zitra se zase posunu jinam, jeste nevim kam.