Vikingské pohřebiště
Protože podle předpovědi mělo být dnes po dvou dnech pršení zase hezky, domluvili jsme se, že si uděláme výlet k vikingskému pohřebišti. Nachází se v Nørresundby – severní skoro autonomní část Aalborgu za fjordem.
Dnes ráno bylo opravdu hezky, ale pěkná kosa a přes noc nasněžilo tak deset čísel sněhu. I přehazovačka na kole mi zamrzla a nemohl jsem měnit rychlost – naštestí tam byla docela rozumná, tak se jet dalo.
Když jsem dorazil k Andree a Francisce, tak se trochu cukaly. Jakože prý je moc zima, sníh a kdesi cosi. Nakonec se rozhodly, že teda půjdou. Situace byla ještě trochu komplikovaná, že Francisce přijely dvě kamarádky (2 sestry), pro které nebyla kola. Tak jsme se rozpůlili. Franzie s kamarádkama jela pěško busem a já s Andreou a Antoinem, kterýho jsme vyzvedli po cestě, na kolech.
Protože jsme měli spoustu času (pěškobusí skupinka se potřebovala ještě stavit v obchodě nakoupit něco k snědku) nikam jsme nespěchali. A i přehazovačka mi rozmrzla. Cestou k pohřebišti jsme jeli kolem jezera (teda spíš zatopenýho lomu), tak jsme si tam dali pauzu. Byli jsme jak japonští turisti – všichni tři jsme vytáhli foťáky a cvakali:).
A protože to tam bylo vážně pěkný, obešli jsme si napůl celej lom a rozehřívali si zmrzlé prsty (na rukách i nohách) na lavičce.
Pak už jsme dojeli k pohřebišti. Zaparkovali jsme kola a šli si to projít pěšky. Je to taková hromada šutrů rozházená po louce.
Za kopcem je i vikingské muzeum. Vstupné pro studenty za symbolických 15 DKK (a navíc lístek platí do dalších tří muzeí). A hlavně tam bylo teplo.
Ale diskriminují tam Čechy. Antoine dostal brožuru ve francouzštině, Andrea v němčině a já jsem si musel vystačit s anglickou. Hanba. Ale prodavač lístků se skoro omlouval a říkal, že jednou třeba…
Expozice je docela pěkná, ale po asi 5 minutách jsme si udělali malý piknik na zemi přímo vevnitř (takřka nikdo v muzeu v tu dobu nebyl, mají tam pěkné dřevěné podlahy, přítmí a teplo:) ). Taky trochu protože pěškobusí skupina měla dorazit asi až za 20 minut.
Je zajímavý, jak často se řeč stočí na jazyky. Za chvilku se ze mě stane češtinářský lingvistický expert. Předčítali jsme si kousky z brožur, pak napřeskáčku, učili se krkolomný slova… Přijde mi škoda, jak málo lidí se učí češtinu. Je to zábava poslouchat pokusy o správnou výslovnost (myslím, že úplně stejně zábavně by Angličanům připadala moje angličtina).
Zrovna když jsme dojedli banán, dorazila druhá půlka. Tak jsme se srdnatě zvedli a šli si prohlídnout zbytek muzea.
Pak už jen návrat domů (cestou jsem ještě vynalezl jak se zaháknout nohou někomu za zadní nosič a nechat se táhnout – funguje to překvapivě dobře; a byli jsme prozkoumat záhadný domeček v parku, v jehož útrobách se skrývá velký kámen a žádné vysvětlení proč).