Jednokolkový klub

Vždycky jsem byl tak trochu fascinovanej jednokolkama. Ani nevím, jak jsem k tomu přišel, myslím, že jsem snad nikdy naživo nikoho neviděl – ale videí jsem skoukl spoustu. V Brně jsem nikdy neměl čas (výmluvy, vím) si to zkusit, tak jsem si řekl, že v Dánsku je ideální příležitost. A našel jsem na internetu dokonce i místní jednokolkový klub.

Zkusil jsem jim napsat mail, jestli bych si to nemohl jít zkusit, že jsem sice lama, ale že mě to zajímá. A odepsali mi, že jo, že se schází vždy v sobotu v tělocvičně u jedné školy. Tak jsem tam dneska šel.

Samozřejmě jsem cestou zase zabloudil (je to na druhé straně fjordu v Nørresundby – relativně autonomní část Aalborgu, tak 10 kilometrů od místa, kde bydlím). Teda jel jsem skoro dobře, ale pak jsem se zeptal nějaké pošťačky, která ze mě byla tak zmatená, že mě poslala k jiné škole asi 3 kilometry od té správné. Nakonec jsem ale trefil.

Čekal jsem, že v klubu bude pár lidí, tak do 10. Ale po příchodu jsem byl úplně u vytržení – tělocvičnou se prohánělo na jednokolkách asi 30 lidí (převážně dětí tak od 5 do 15 let, ale bylo tam i pár starších). A vypadalo to tak jednoduše.

A bylo mi vysvětleno, že tohle je pouze setkání pro začátečníky, celý klub má něco přes 100 členů.

Chvilku jsem bezradně postával, potom se mě ujal jeden Dán – Robert. Takovej tak 40 letej pán, sympaťák, byl tam se svými dvěma syny – asi sedmiletými dvojčaty.

Byl hrozně ochotnej, půjčil mi svoji jednokolku (klub má i nějaký na půjčení, ale dnes byly odvezený na nějakej sraz, či co) vysvětlil mi základy a pak se mi celou dobu věnoval.

A i když to vypadalo tak hrozně jednoduše, tak to tak úplně jednoduchý není. Ale říkal jsem si, že když to zvládnou pětiletý děti, tak přece musím taky;).

Prvních asi 10 minut jsem trávil v objetí se sloupkem a učil se nastupovat. Když už jsem se jakžtakž udržel nahoře (samozřemě stále s držením), tak jsem zkoušel pomalu popojíždět – jednou rukou jsem se opíral o zeď, druhou o Roberta. To mi zabralo další půl hodiny. Ale lepšil jsem se – ze začátku jsem padal co metr, pak se to postupně prodlužovalo.

A je to pěkně namáhavý – bolí z toho nohy mnohem víc než kola. A Robert říkal, že si člověk uvědomí svaly, o kterých do té doby vůbec nevěděl, že je má. Tak jsem si dával občas pauzy.

Ke konci (celej trénink má dvě hodiny) jsem už byl schopnej jezdit beze zdi – jenom jsem se zlehka (občas teda víc) přidržoval Roberta. A dařilo se mi přejet tělocvičnu tak čtyřikrát našíř (i s otočkou na konci) bez spadnutí. Ale bez držení to pořád nedávám – to mám rekord tak metr:).

Přišlo mi trochu hloupý, že celou dobu obtěžuju Roberta, ale když jsem se ho ptal, tak říkal, že mu to nevadí, že je rád, že může někoho učit, že jemu to taky moc nejde, že synové jsou mnohem lepší – a vážně byli krutí – jezdili popředu, pozadu, skákali, motali se…

A fakt se mi to hrozně líbilo – příští týden půjdu určitě zase.