Cestování vlakem v USA

Když jsem se zmínil někdy na jaře američanovi, kterýho jsem náhodou potkal v Estonsku, že plánujeme cestovat po USA vlakem, tvářil se, že je to fakt špatnej nápad. Že vlaky skoro nikam nejezdí. A pokud snad jo, tak skoro nikdy. A když už někdy někam jo, tak mají zpoždění a jsou drahý.

Ale sám vlakem prý nikdy nejel.

Nakonec se ukázalo, že pravdu moc neměl. Že jezdit vlakama po USA je vlastně dost dobrej nápad. Zkusím vám přiblížit nějaké zkušenosti z měsíce a půl v létě, během kterých jsme se přesunovali po Spojených Státech se Zuzkou převážně jen vlaky.

Organizace

Osobní vlakovou dopravu provozuje v Americe státní společnost Amtrak – www.amtrak.com. Vznikla někdy v sedmdesátých letech a dostala za úkol zachránit osobní vlaky.

Je to momentálně jediná společnost provozující v USA dálkovou osobní vlakovou dopravu. Kolem některých měst jsou sítě lokálních vlaků, nicméně všechny dálkové provozuje Amtrak. Až na malou část východního pobřeží jsou všechny tratě neelektrifikované, vlaky jsou taženy dieselelektrickýma lokomotivama.

Trasy

Je pravda, že vlaková síť není kdoví jak hustá. Tedy, jsou oblasti, kde je osobní vlaková doprava rozvinutá – východní pobřeží (od Bostonu, přes New York a Washington až k Philadelphii) či některé části Kalifornie. Tam jezdí vlaky co půl hodiny, staví rozumně často a dají se použít pro běžné dojížďění. Jako v Evropě.

Ve zbytku Ameriky jezdí dálkové vlaky. A těch je tak málo, že každý spoj má vlastní, honosně znějící název – Empire Builder, Lake Shore Limited, Texas Eagle, Caliphornia Zephyr, … Všechny tyhle vlaky mají jedno společné – jezdí jednou za den. A ještě ne všechny – třeba Sunset Limited (mezi Los Angeles a New Orleans) jezdí jen třikrát do týdne.

Můžete se podívat na screenshot vizualizace, kudy vlaky jezdí:

Originální stránka: http://www.mapmash.in/amtrakmap.html

Ale ono to, že nejezdí zdaleka všude, aspoň výrazně zjednodušuje plánování. Spojený státy jsou tak velká země, že nemáte šanci vidět za dva měsíce všechno. Tedy zúžení jen na to, kam se dá dostat vlakem, vám pouze zjednodušší rozhodování.

A Amtrak provozuje ještě tzv. Thruway busy – autobusy, které přímo navazují na vlaky a rozšiřují tak síť. Rezervují se přes stejný systém a dá se na ně použít rail pass. Většinou přímo navazují na vlaky ve vybraných stanicích.

Čas

Amerika je velká a vlaky nejsou kdo ví jak rychlý. To znamená, že cesta trvá typicky dlouho. Občas ještě dýl. Taková běžná míra je jeden celý den na kratší vzdálenost a dva celé dny na delší vzdálenost. Nejdelší doba, kterou jsme strávili v jednom vlaku, byly tři dny, ale to byly vlastně technicky dva spoje, jen mezi nimi byl přepojen náš vagón.

Fyzické koleje také patří soukromým nákladním společnostem, které mají sice ze zákona dávat prioritu osobním vlakům, ale znáte to – pustíte na trať radši svůj stovagónovej nákladní vlak plnej kontejnérů, ze kterýho máte spoustu peněz, nebo osobák cizí společnosti, kterej je vám dost šumák?

To, ve spojitosti s občasnými přírodními nešvary či technickými problémy, způsobuje častá zpoždění – zhruba dvě třetiny všech vlaků byly zpožděny. A to v řádu hodin – nejdelší zpoždění bylo sedm hodin, typické tak tři až pět.

Když jsme dojeli do Seattlu přesně na čas, průvodčí jásal a říkal, že to je první Empire Builder asi za čtvrt roku, který to stihl.

Na druhou stranu, třikrát jsem dostal zadarmo ve vlaku večeři, jako pozornost a snahu zlepšit náladu opožděným cestujících.

Vlaky

Vlaky jsou velký. Jsou dva zásadní typy – na východě a na západě (západ je všechno západně od Chicaga).

Východní vlaky jsou docela podobný těm evropským – klasický jednopatrový vagóny, bez kupéček, vypadají jako velkoprostorový vozy v ECčkách, jen trochu víc místa mezi sedadlama. V každým vlaku je typicky i lůžkovej vůz. V tom jsem nikdy nebyl. A taky jídelní vůz a vůz s barem, kde se dá koupit nějaký občerstvení.

Západní vlaky jsou větší. A hlavně dvoupatrový. Většinou se vlak sestává tak ze tří lůžkových vlaků, jídelního vozu, vyhlídkového vozu s barem v přízemí a třema coach class vagónama – vagóny s normálníma sedadlama.

Opět je to bez velkoprostorový vagón bez kupéček, ale místa je tentokrát enormně. Ani když jsem natáhl nohy, nedosáhl jsem nohama na sedadlo před náma. Všechny sedadla jsou otočený po směru cesty (chvíli jsem nad tím přemýšlel, jak to dělají, ale pak jsem si všiml, že se dají otáčet). Většinou všichni sedí v horním patře, dole je asi patero záchodů i s umyvadlem, některý mají i prostor na převlíkání. Pak taky dole bývá něco z skladu zavazadel/prostor s nefungujícíma herníma automatama/další sedadadla, kde sedí lidi jedoucí kousek či starší či příliš tlustí lidi, kteří by mohli mít problémy se schodama.

Každej člověk má přiřazený sedadlo, který se přidělí buď při odbavení, nebo rozhodne stevard. Nemůže se stát, že byste si nesedli, když máte jízdenku. Umí dokonce i rozumně optimalizovat na dvojice či skupiny – vědí to dopředu, kde kdo nastoupí, takže usazujou lidi relativně rozumně, případně občas někoho šoupnou.

Stevardi jsou taky trochu rozdíl proti evropským vlakům. Každej vagón má svýho stevarda/stevardku, kterej jede celou cestu, stará se o cestující, říká jim, kde mají sedět, kdy mají vystoupit, rozdává polštáře na noc, vysává kobereček.

Vyhlídkovej vůz je sympatický místo. V horním patře má hodně velký okna a sedadla otočený kolmo ke směru jízdy v jedné části, kde se člověk může kochat ubíhající krajinou, v druhé polovině jsou potom lavice se stolama, kde se dají hrát třeba deskovky.

V přízemí je pak bar, kde se dá koupit občersvení a další lavice se stolama.

Do vyhlídkovýho vozu může přijít kdokoliv kdykoliv, nejsou tam vyhrazená sedadla jako v jiných vozech. Je to ideální místo na socializaci se spolucestujícíma.

V některých úsecích cesty (typicky těch hezkých) přistoupí na několik hodin do vlaku dobrovolní rangeři z národních parků a do megafonu komentují, co je kolem vlaku. Taky mají většinou nějakou sérii aktivit pro děti, které když splní stanou se Junior Park Rangerem.

Taky jsem se stal Junior Park Rangerem. A jsem na to náležitě pyšnej, odznak mi trůní na čestném místě na poličce.

Co za to

Běžná jízdenka je dost drahá. Skoro stejně jako letět letadlem. Konkrétně (teď jsem si to zkoušel hledat) – jednosměrná cesta z Chicaga do Los Angeles přijde vlakem na 200$.

S cenou je to trochu komplikovaný – na každej vlak je několik kategorií cen (v rostoucím pořadí), každá má vymezený počet míst a začíná se prodávat od té nejlevnější.

Pokud ale plánujete cestovat nějak intenzivněji, rozhodně se vyplatí koupit si Rail Pass – tedy síťovou jízdenku. Dělají se ve třech příchutích – na 15 dní se 8 segmenty, na 30 dní s 12 segmenty a na 45 dní s 18 segmenty. Aktuální ceny -429$, 649$ a 829$ (za 15, 30 a 45 dní).

Segment je jedna cesta vlakem – tedy pokud přestupujete, počítá se to už jako dva segmenty. Tedy například na 45 dnovej Rail Pass (kterej jsem měl já), můžete jet 18 různými spoji. Rail Pass se dá použít i na vybrané Thruway Busy – samozřejmě to taky žere segmenty.

Na Rail Pass můžete zadarmo cestovat jen na lístky z nejnižšího cenového pásma – jinak musíte doplácet rozdíl. Typicky tedy musíte rezervovat trochu s předstihem.

Rail Pass je fyzickej papírek, na němž je nejdůležitější jeho číslo – tím se všude identifikujete.

Jak na to

Tím se dostáváme k tomu, jak na ten Rail Pass jet. Nemůžete jen tak přijít do vlaku a jet, všechny dálkové vlaky jsou s rezervací a potřebujete na něj mít fyzický lístek.

Rezervace tedy sestává ze dvou kroků

1) kontaktování zákaznickýho centra a zarezervování konkrétních segmentů

2) přijití na nádraží a vyzvednutí fyzických lístků

Druhý krok je bez problémů, s rezervováním je to už složitější.

Dokud jste mimo USA, komunikujete se zákaznickým centrem e-mailem. Když jste v Americe, voláte na callcentrum. Na call centru typicky nestíhali, takže bylo potřeba tak 5-10 minut počkat a poslouchat pozaďovou čekací hudbu.

Kvalita agentů se výrazně lišila – někteří byli milí a schopní zapracovat i netriviální požadavky, jiní potřebovali krok po kroku říct, kdy přesně pojedeme, kterým vlakem, pak si to ještě jednou nechat zopakovat a na závěr nám zarezervovat špatný spoj.

Příklad schopného agenta (se kterým jsem komunikoval ještě z Česka mailem):

Prvních 10 dní jsem měl cestovat sám a chtěl jsem si udělat vlakové kolečko po Státech. Strávil jsem asi dva dny plánováním kudy bych chtěl jet, aby mi rozumně navazovaly spoje a bylo to zajímavé, sepsal mail se spoji, kterými jsem chtěl jet a poslal agentovi.

Obratem mi přišla odpověď, že jeden z mých 4 vlaků už je kompletně vyprodaný a na druhý bych musel doplácet.

Odpověděl jsem tedy, že budu rád, když mi agent poskládá cestu s následujícími omezeními:

– odjedu z New Yorku 27. července- přijedu do Washingtonu D.C. 6. srpna

– nepoužiji více jak 6 segmentů a nebudu muset nic doplácet

– ujedu co největší vzdálenost

A že se nechám překvapit.

Myslím, že ho takový požadavek docela pobavil. Vypadla z něj trasa New York -> Chicago -> Emeryville (u San Francisca) -> Los Angeles -> Chicago -> New Orleans -> Washington D.C. Vše mi i zarezervoval a poslal itinerář. Radost spolupracovat.

Občas to nefunguje

Kromě toho, že mají vlaky často zpoždění, občas taky nejedou vůbec.

Většinou kvůli nějaké přírodní katastrofě – nějakej uragán na východě, záplavy na severu, požáry na západě – ono se vždycky něco najde.

Typicky to znamená že se zruší spoje na dané trase a samozřejmě nic jako náhradní doprava není (ony ty výluky často mají několik tisíc kilometrů).

Vůbec je to takový napínavý občas. Když jsme se vraceli z San Francisca na východní pobřeží, měli jsme naplánovanou a zarezervovanou cestu přes Colorado (s asi třídenní přestávkou na trekování). Přejeli jsme už den předem k nádraží v Emeryville (u San Francisca) a večer mi přišel mail, že se omlouvají, že nám zrušili vlak (protože záplava).

Tak jsme volali na call centrum, zrovna tam byla schopná slečna, tak jsme to přeplánovali, že pojedem do Los Angeles a z Los Angeles přes New Orleans do Bostonu.

Dojeli jsme do Los Angeles, měli tam ještě den na prohlídku města, večer jsme došli na nádraží, a při odbavení nám řekli, že vlak až do New Orleans nejede (protože hurikán) a jede jen půl trasy. To bylo trochu napínavý, protože vlak odjížděl asi za hodinu a byla fakt fronta na pokladny – lístky je potřeba fyzicky vyměnit. Takže jsem šel telefonovat a licitovat nové lístky s call centrem a Zuzka mezitím stála frontu na pokladnu.

Naštěstí byli docela ochotní a prodloužili nám i platnost jednoho rail passu o den. Nakonec jsme jeli přes San Antonio v Texasu a Chicago.

Dvě zásadní změny itineráře v asi třech dnech.

Tedy, pokud má člověk hodně času a hodně obecnou představu, kam chce jet (typu ze San Francisco do Bostonu, jedno kudy a za jak dlouho), většinou se nějaký řešení najde. Kdyby měl mít zarezervovaný hotely a chtěl by jet někam konkrétně, byla by to občas docela pruda.

Stojí to za to?

Častá otázka – je to vůbec zábava, jezdit tak moc vlakem?

Mně to přišlo fajn. Vlak je takovej poklidnej způsob přepravy, nikam nespěchá, často projíždí fakt zajímavou krajinou, střídají se hory, travnaté pláně, pouště, pobřeží, je radost se koukat z okna.

Dva dny ve vlaku utečou jak nic. Můžete si číst, poslouchat hudbu, koukat na ubíhající krajinu, psát si deníček, přemýšlet, spát. Nebo si povídat se spolucestujícíma – myslím, že v každým vlaku jsem narazil na někoho, kdo byl zajímavej a byla radost si s ním povídat.

Je to rozumně flexibilní způsob přepravy, takže nemusíte plánovat úplně podrobně a na druhou stranu rozumně limitující, takže nejste zavalení nepřebernou škálou možností a nemusíte se tolik trápit s výběrem.

Navíc vlaky jsou prostě dobrý.

—

Tady se můžete podívat na mapku toho, co jsme projeli my:

Oranžová čára je moje samostatná cesta v prvních 11 dnech – z toho 186 hodin (7.75 dne) ve vlaku, 8197 km. Fialová čára je naše společná cesta se Zuzkou v poklidnějším tempu během měsíce – 221 hodin (9.2 dne) ve vlaku, 9121 km. Mapa – http://g.co/maps/n58br

Všechny fotky z cesty jsou tady – https://picasaweb.google.com/115725306990168011244/USA2011