Jarní výlet – část 5. – Londýn a okolí

První rozdíl mezi Norskem a Anglií jsem pocítil hned po příletu. Měl jsem žízeň a v jednom obchodě na letišti prodávali čaj asi za libru. Tak jsem si natočil horkej čaj do kelímku a odešel zaplatit. A nemaje žádný libry jsem chtěl platit kartou, nicméně bylo mi řečeno, že to můžu až od dvou liber. Docela změna proti Norsku, který jsem projel bez jediný koruny hotovosti. Tak jsem si koupil ještě bonbóny.

Kája, který je teď půl roku v Londýně na Erasmu, mi přišel naproti na zastávku. Bydlí na koleji kousek od centra.

Druhý den po dospání jsme se šli projít po Londýně a vybírali si, jaký bychom chtěli auto.

Kája fotí beztak nějakou hranatou starou vykopávku, ty jsou jeho nejoblíbenější.

Šli jsme do takové tržnicové čtvrti, kde bylo hrozně moc malých obchůdků.

Cyberdog byl rozhodně ze všech nejpekelnější.

Hrála tam hlasitá taneční hudba, prodavačky a prodavači chodili ve slušivých disko oblečcích a prodávali vše od růžových svítících sukýnek po blikající tričinka. A prý tam občas pro povzbuzení nakupujících tančí v klecích i tanečnice u tyče. Ty jsem bohužel nezastihl.

Vidíte, jak je dobrý hrát na didgeridoo?

Cestou zpět jsem učil Karlíka, jak vázat kravatu.

A našel jsem super balónek. Ale bylo mi zakázáno si ho vzít. Že prý chudák nějaký dítě…

Kája pózuje s nově zakoupeným a frajersky uvázaným šátečkem.

Ale co to dalo práce – trénoval správnou mašli před zrcadlem celej předchozí večer!

Šli jsme do Museum of Science. Je fakt velký. A mají tam patro plný věcí, se kterýma se dá hrát.

A byli jsme se podívat na popularizační přednášce o fyzice. Bylo to cílený spíš na menší děti, ale uvádějící týpek byl fakt husťák.

Večer byl cíl celé cesty, kvůli které jsem vlastně na začátku vyjel – koncert skupiny Katzenjammer. Jsou z Norska, odkaď jsem zrovna před tím přiletěl.

Kája mě doprovodil až ke klubu, kde měl koncert být, a odešel. Koncert měl začínat asi za pět minut. Ale před tím, než skutečně začal, jsem stihl ještě spoustu věcí: být zmatenej, kde jsou všichni lidi; zjistit, že se koncert přesunul do jiného klubu; nechat si vysvětlit, jak se tam dostat; přejet kus metrem a najít klub.

Trochu jsem se bál, že přijdu pozdě. Ale i v Londýně začínají koncerty s hodinovým zpožděním. Ještě jsem se tam půlhodiny nudil.

Ale koncert byl parádní. Jsou fakt hezký (skupina se skládá ze čtyř norek) a krutě hrajou. A aby se nenudily, tak typicky na víc nástrojů zaráz. Běžná kombinace byla něco jako – nohama na bicí, rukama na kytaru a ještě zpívat. V jedné písničce zvládla jedna z nich hrát na tahací harmoniku jednou rukou, na xylofon druhou rukou a střídat foukací harmoniku na držáčku se zpíváním.

Dám vám sem aspoň jejich (podle mě) nejlepší písničku:

Další den se konala velká sláva – královská svatba. Já měl ale koupený lístky do Oxfordu (koupený ještě dřív, než jsem věděl, že bude svatba), takže mě sláva minula. Ale nemrzí mě to.

Jel jsem pekelně brzo ráno – někdy kolem čtvrt na šest. Lístek na autobus stál totiž libru. A o pár hodin později v rozumnej čas to stálo už libry… Tři!

Jo, taky jsem si říkal, že jsem hloupej.

Ale aspoň jsem viděl ještě rozespalý davy lidí nocujících ve stanech kolem trasy průvodu.

Do Oxfordu jsem dorazil někdy kolem půl sedmé ráno.

Průvodce mi dělal Vojta – kamarád z fakulty, který teď je v Oxfordu jako postdoc. Vlastně mě přímo pozval, ať se tam přijedu podívat. A dokonce za mnou přijel už kolem sedmé ráno.

A Oxford je vážně hrozně pěknej.

Takový pohádkový středověký město plný budov, ze kterých přímo dýchají ty století, po který už stojí.

Prošli jsme několik kolejí – normálně bych se tam asi ani nedostal, nebo bych musel platit vstupný, takhle jsem byl „Vojtova návštěva“ a všude jsme mohli. Prošli si park, byli v přírodovědným muzeu.

Místnost s prý nejvíce knihami na světě.

Trochu pršelo, tak jsme šli na čaj do knihkupectví, kde vypomáhá i Vojtova manželka.

Večer jsem se vrátil zpátky do Londýna.

V noci nás probudilo houkání. Požární alarm. Prý ho někdo spustí tak každej týden – stačí si zapálit na pokoji nebo na chodbě a hned musí být celá budova evakuovaná. Tak jsme postávali spolu s ostatníma před barákem a čekali, až se přiřítí hasiči, kteří oficiálně ověřili, že vážně nehoří a mohli jsme se vrátit a pokračovat ve spaní.

Vycházka do Canary Wharf – bankovní centrum Londýna. Teda ale pařížská La Défense mi přišla hezčí a větší.

Pózující Kája.

Výhled na město z Greenwichské observatoře.

Měl jsem koupený lístky do Cardiffu – hlavního města Walesu. Na tři dny. Kája mě před odjezdem trochu strašil, že je to tam fakt hnusný a že celý město jsou jedny velký šedý zaprášený doky.

Nebylo tomu tak.

Měl jsem domluvený hostitele přes Couchsurfing, ale mohli mě vyzvednout až později, tak jsem se procházel po městě.

Tohle vypadá na vyloženě prosperující tržnici.

Pak mi zavolal spolubydlící Rhys mého hostitele Jacka, že se pro mě staví do centra. Vypadal trochu jako fotbalovej rowdie – vyholená hlava, černá mikina s kapucí. Ale byl to sympaťák.

Pozval mě, jestli jim nechci pomoct připravovat jídlo na zítřejší akci. Tak jsem šel.

Jak jsem byl v Trondheimu hostěnej dumpster diverem (lovičem odpadků), tak tady to byla rovnou celá skupina.

Chystali zeleninové burgery na zítřejší rozdávání na hlavní třídě. Všechno jídlo samozřejmě našli v kontejnerech u supermarketů.

Tak jsem pomáhal krájet kedlubny.

Sympatická dvojice – studentka žurnalistiky a týpek, co pomáhá nějaké hudební skupině (byli i v Brně a trochu si ho pamatoval) a ve volným čase sprejuje.

Ten vzadu je můj hostitel Jack, vepředu jeho spolubydlící Rhys, hlavní organizátor téhle akce „Food not bombs!“.

Druhej den jsem se šel projít po městě a taky jsem se válel v parku, protože bylo fakt hezky.

Skočil jsem se i podívat, jak se jim daří s rozdáváním. A šlo jim to – pro jídlo zdarma chodila spousta lidí.

Přijeli i Rhysovi rodiče. Dorazili na kole, tatínek vypadal jako starej pankáč, maminka hnedka zbalila letáčky a šla rozdávat do davu. Akční rodinka.

Abyste neřekli, že se málo fotím.

Obytná čtvrť u přístavu.

Když jsem se vrátil večer domů, Jack mě informoval, že Rhys zrovna vyrazil s kamarádama trochu znepříjemnit návštěvu předáka nějaké pravicově extremistické strany ve městě. Když se Rhys asi za dvě hodiny vrátil, vypadal vyloženě spokojeně – že prý na něj pořvávali na nějakém mítinku a pak ho ještě pronásledovali na kolech, když odjížděl v autě.

Jack byl taky sympaťák – vášnivej cyklista, na jaře projel asi 500 km napříč Walesem, předtím prostopoval Austrálii.

Poslední den v Cardiffu jsem se šel s Jackem podívat do přírodovědnýho muzea.

Po návratu do Londýna jsem potkal sympatického zaměstnance dopravního podniku.

(Ptal jsem se ho, jestli si ho můžu vyfotit. A ani nevíte, jak mě mrzí ta useklá noha).

Odjezd na letiště nebyl bez napětí. Moc se nám nechtělo vstávat, tak jsme vyráželi docela na poslední chvíli. Kája se tvářil, že na zastávku bezpečně trefí. Cestou jsme zase propadli okukování zaparkovaných aut.

Když jsem zjistil, že zbývá pět minut do odjezdu, začal jsem být trochu nervózní. Nervozita trochu vzrostla, když jsme se dvakrát vraceli ze slepé uličky.

Na zastávku autobusu jsme přišli akorát ve chvíli odjezdu. Autobus tam už stál. Jaké bylo zklamání, když se ukázalo, že jede na jiný letiště. A že na to moje to odjíždí ze zastávky jiné, o kousek vedle. Tam jsme po chvíli zmateného pobíhání dorazili. Bylo už ale pět minut po odjezdu autobusu. A autobus nikde. A tím dalším bych měl asi 10 minut na to, abych se promotal přes bezpečnostní kontroly na letišti.

Naštěstí se ukázalo, že autobus jezdí pozdě a přijel o 10 minut po termínu. Prý jezdí vždycky pozdě, říkal řidič.

Letadlo jsem tedy úspěšně stihl.

—

Kompletní mapa cesty; celkem 63 stopů, 8 autobusů, 3 vlaky, 2 lodě, 2 letadla + mhd.