Jarní výlet – část 4. – jih Norska

Z Overhally mě dovezl nezaměstnaný čerstvý otec zpět na hlavní silnici E6. Tam mě po chvíli nabrala mladá trojice vracející se z výletu na sever – protože na jihu prý svítí slunko a na severu pršelo. Dva z nich, pár, si plánovali založit ekologickou farmu. To je nějaká populární věc v Norsku, tak každej pátej člověk plánuje založit ekologickou farmu…

Vzali mě až do Trondheimu.

Tam pršelo. Tak jsem podruhé za celou cestu vytáhl deštník. Teď ani moc nefoukalo, tak byl i trochu užitečnej.

Domky na nábřeží.

Dorazil jsem za svým hostitelem. Jmenuje se Seth (dobrý, ne?) a je z Bostonu. V Trondheimu studuje umění a žije v Norsku už asi čtvrtej rok.

Měl v pokoji férovej nepořádek.

Seth byl fakt husťák. Baví ho deskovky, sám nějaký navrhuje. Poslouchá divnou hudbu. Žije ve strašidelným domě se dvěma točitýma schodištěma a záchodem v podzemí.

Nabídl mi oběd a po obědě jsme si dali jogurt a lízátko. Když už jsme měli skoro dojezeno, zeptal se mě, jestli nevadí, že to je všechno posbírané jídlo z kontejnerů, že se zapomněl zeptat.

Nevadilo mi to. Popravdě jsem byl rád, že jsem potkal někoho, kdo to dělá, protože jsem si o tom už někdy dřív četl (kdybyste se chtěli vzdělat, tak existuje i wiki http://trashwiki.org/) a zajímalo mě, jak to funguje v reálu.

Prý to funguje dobře. Že si nepotřebuje kupovat žádný jídlo s výjimkou drobností typu koření či česnek. Sbírá v koších za supermarketama. A nepředstavujte si nějaký prohrabování ve shnilých šlupkách od brambor či tak něco. Většina z toho jsou věci zabalené v igelitových obalech, dokonce neprošlé. Jen se toho potřebovaly obchody zbavit.

Seth měl pozvané kamarády na hraní deskovek, tak jsme večer propařili.

Druhý den jsem se šel projít po Trondheimu.

Je to hezké město. A udělalo se krásně. Tak jsem se během povalování na slunku spálil.

Pyšný otec chtěl vyfotit s dcerkou, tak jsem si je taky vyfotil.

Kdyby vás to snad zajímalo…

Odpoledne mi Seth napsal, jestli se nechci přidat, že jdou na večeři.

Potkal jsem ho ještě s kamarádem ve městě. Cestou jsme prošli kolem jednoho jejich oblíbeného supermarketu, tak se zaskočili podívat, co je k mání.

A byly tam tuny vyhozenýho pečiva. Fakt lepší než co jsem si během dne koupil za peníze.

Seth je ten v černé mikině.

Byl tam i výbornej olivovej chleba a tvarohový buchty. Kluci si půjčili přepravku, aby to měli v čem odnýst, prý ji v pondělí zase vrátí.

Večeře byla v takové komunitní čtvrti. Jak jsem pochopil, byla to dřív zanedbaná tovární čtvrť a město to nějak zrenovovalo a teď tam žijí různí umělci, dredáči a jiná alternativní stvoření. Seth říkal, že to město udělalo proto, aby se jich zbavilo a nemuseli se na ně „slušní lidi“ koukat. Ale bylo to tam fakt hezký.

Bylo to zajímavý – byl to asi čtyřpatrovej hezkej moderní barák, každý patro byl zvlášť byt, v něm asi 8 pokojů. Ale všechno bylo oteřený a lidi volně proudili mezi byty, včetně cizích návštěv.

Cestou domů jsem se bavil se Sethem. Byl trochu otrávenej z Norska. Že prý jsou norové rozmazlení svým bohatstvím. Že už si ničeho moc neváží a o nic jim nejde. A že taky nemají žádnou moc alternativní kulturu. A že hrozně dlouho trvá byrokracie.

Další den ráno jsem pokračoval směrem na jih. A zapomněl jsem u Setha deštník. Teda, ne že by mě to nějak moc mrzelo.

Čekal jsem asi půlhodiny, bylo fakt hezky.

A pak to přišlo. Zastavil mi můj dávný stopařský sen – KABRIOLET!

Teda jel jenom asi 10 kilometrů a vyhodil mě na mnohem horším místě. Ale to je fuk. Byl to totiž KABRIOLET!

Dost dobrý, ne?

I jih Norska je hezkej.

V Lillehammeru mají kolo.

Večer jsem dorazil na k Julianovi a Hildě. Žijí na farmě, která patří Hildiným rodičům, asi 20 km od Lillehammeru. Julian je původem z Kolumbie, ale žije v Norsku už od svých 10 let. Oba vystudovali výživu, Hilde prodává v bio obchodě a Julián plánuje založit ekologickou farmu (vidíte, já vám to říkal!).

Házeli jsme si lítacím talířem, opíkali maso na uhlí, koukali na Futuramu. Však byly Velikonoce, tak co se moc honit. Zajímavý je, že norové zdá se nemají prakticky žádný velikonoční zvyky. Prý je zvyk, že jedou na chatu, pokud nějakou mají.

Šel jsem se projít kolem jezera, co vypadá jako řeka.

Chtěl jsem stihnout letadlo, tak ač to bylo na letiště jen něco přes 200 km, vyrazil jsem už raději v pondělí, ač jsem měl letět v úterý.

Děsná frajeřina, koukejte.

Všimli jste si, jak je klacíček perfektně vepsaný do mého stínu?

Stop šel hladce. Trochu jsem se bál Osla, protože je to velký město a velký města jsou zlý. Ale hodný divadelní režisér mě převezl až na výpadovku na druhou stranu města, i když si kvůli tomu sám dost zajel.

Takže jsem ještě ten den večer dorazil k letišti, asi 50 km na jih od Osla. Mapa říkala, že kus od tam je jezero, tak jsem se rozhodl, že půjdu spát k jezeru.

Jezero jsem zdárně našel. I když jsem musel vlízt do nějaký ohrady, abych se k němu dostal. Ale měla otevřenou bránu, tak to bylo asi v pohodě.

Byl tam malý poloostrov, kterej teď byl ostrovem, protože přes úzkou spojnici s cestou se přelila voda. Naštěstí jí bylo jen po kotníky, takže se to dalo přejít i v pohorkách.

Spal jsem tedy na ostrově, na břehu jezera.

A bylo to fakt hezký místo.

Líbilo se i mravencům. A přišli se za mnou seznámit.

A asi jsem se jim moc nelíbil. Protože čas od času, když jsem je odfoukával pryč, tak se zapřeli, vystrčili zadeček a něco po mně šplíchali.

Odpoledne jsem došel na letiště.

Byl jsem trochu napnutej, jestli projdu v pohodě odbavením. Protože jsem měl letenku bez zavazadel – pouze s příručním. Koupil jsem si kvůli tomu i novej 40 litrovej baťoh. Je teda o pár centimetrů vyšší, než může být podle pravidel. Takže kdyby po mně chtěli, abych ho nacpal do té jejich kontrolní krabice, tak ho tam nenacpu. Ale lidi občas lítají ještě s většíma příručníma zavazadlama, tak jsem doufal, že to bude v pohodě.

Měli tam i váhu, tak jsem si ho zkusmo zvážil. Měl 10.5 kg. Povolených je 10. Tak jsem přioblíkl jednu mikinu, nacpal pár věcí do kapes a hned jsem měl pod deset.

A bylo to úplně v pohodě.

Jen mě celníci přiměli vybalit půlku baťohu, aby ověřili, že půlkilová cihla norskýho sýra není plastická trhavina.

V letadle byla rozverná skupina černošských angličanů, která trochu zatápěla letuškám. Jen usadit je na rozlet jim dalo docela zabrat, protože se neustále přesunovali mezi sedadly a chodili si pro chipsy a pozdravit kamarády v jiných částech letadla.

Ale nakonec jsme do Londýna úspěšně odletěli.