Jarní výlet – část 1. – Brno -> Kajaani

Protože mám na jaře ve škole docela volno, měl jsem naplánováno, že někam tak na měsíc pojedu. Ale moc jsem nevěděl kam. Pak jsem se jedno odpoledne zaposlouchal do norské skupiny Katzenajammer a zjistil že mají koncert v Londýně. To mi přišlo dobrý, tam se dobře lítá. A je tam kamarád Kája na erasmu. Tak jsem koukl na letenky a zrovna z Brna to bylo slabší, ale dalo se letět levně z Osla. Tak jsem koupil letenku z Osla. S tím, že pojedu po zemi přes Finsko a Norsko. Ve Finsku je na erasmu pro změnu sestra. Tak to už zní skoro jako dobrej plán, ne?

Vyrazil jsem v pondělí ráno z Brna. Vlakem do Náchoda. Protože Náchodem prochází silnice E67 – z Česka až do Tallinnu. Trochu mrholilo, ale za chvíli mě vzal sympatickej kamioňák. Vůbec si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval, řikejme mu tedy třeba Zdeňěk.

Zdeněk vezl nějaký betonový bloky až do Inowroclavi – město asi 400 km na sever v Polsku. A udělal jsem svůj klasickej trochu co do rychlosti nešťastnej trik – jel daleko a docela rozumným směrem, tak jsem se rozhodl, že pojedu s ním, i když to není po mé trase. Trochu tomu pomohlo, že sedět ve vyhřátým kamionu bylo přece jen lepší než být venku v chladu a hustým dešti.

Zdeňěk byl fanda do westernu a rodea, poslouchal country a taky byl náruživej záhrádkář. A pozval mě při své povinné pauze na párek v rohlíku.

Protože se chtěl vyhnout placené dálnici, museli jsme projet přes Poznaň. A to bylo zábavnější, než by se zdálo. Na hlávním průtahu zrovna opravovali most a byl průjezdnej jen pro osobáky a objížďka pro kamiony byla značená dost divoce. Tak jsme zkoušeli s velkým kamionem zábavný disciplíny jako „projížďka obytnou čtvrtí plnou malých uliček“, „nájezd do slepé ulice a následné couvání a otáčení se s návěsem na minikřižovatce“ či „průjezd pod jakousi rourou nad silnicí, která byla jen pár centimetrů nad návěsem“.

Naučil jsem se taky spoustu nových peprných nadávek. Bylo to úplně zábavný. Teda pro Zdeňka asi ne, protože kvůli tomu víc jak hodinovému zdržení věděl, že nestihne dojet do svého cíle.

Nechal jsem se vyhodit u nějakýho malýho nádraží, že ještě popojedu kousek vlakem.

Zrovna když jsem se k nádraží blížil, tak přijel vlak. Nevěděl jsem, kam jede, ale jel dobrým směrem, tak jsem nastoupil. A než jsem zjistil, co se děje, už u mě byla průvodčí a chtěla mi prodat lístek. Tvářila se trochu překvapeně, když jsem se zeptal, kam jede a nemaje tušení, kde to město je, jsem řekl, že tam chci lístek.

Ale bylo to docela dobrý vlastně nakonec. Jel jsem do Bydgoszcze.

Západ slunce nad nějakou fabrikou.

V Bydgoszczy jsem moc nevěděl coby, tak jsem vyrazil pěšky přes město směrem na výpadovku. Cítil jsem se dost bezpečně, protože mě chránily rakety.

Spal jsem v lese kus za městem, byl tam úplně hezkej mech a tráva.

Ráno jsem chtěl vstávat brzo, ale nějak se nevyvedlo, ještě jsem asi hodinu pospával, tak jsem vyrazil až tak kolem deváté. Napřed jsem se vrátil kousek do města, ale bylo to místo dost na pytel.

Tak jsem vyrazil na procházku podél skoro dálnice lesem asi 4 km na místo, který bylo trochu lepší. Člověk by čekal, že věřící poláci se budou moci přetrhnout, aby pomohli bližnímu svému, ale zdálo se, že to teď zrovna asi nebylo jejich prioritou. Tak jsem tam tvrdnul a po chvíli kolem mě projel autobus do města, kam jsem chtěl. Tak jsem zjistil, že vlastně stojím u autobusové zastávky a že za hodinu jede další.

Radši jsem teda vyrazil na vycházku na blízkej kopec, posvačil a pak se mastňácky svezl asi 60 km autobusem.

Pak nastal klasickej problém s městama a stopem – člověk musí odpochodovat na výpadovku.

A jinej kraj, jinej mrav, zdá se.

Nakonec jsem ale smůlu prorazil a začalo stopování fungovat. Do večera jsem měl 7 stopů. Nejlepší byla jízda S-kovým mercedesem v černé kůži obloženým dřevem. Takovej sympatickej majitel koňské farmy ho měl.

Poláci anglicky moc nešprechtí, ale čeština docela funguje.

Bylo to tam dost hezký, taková vysočina s jezerama. U jednoho jsem i spal.

Ráno jsem pokračoval, prvně mě vzal instruktor autoškoly, kterej teda řídil dost ostře – takhle by řidičák asi neudělal – ale prý spěchal na hodinu.

Tady bych čekal, že budou drsní týpci v kožených bundách a místo toho tam prodávali žebříky…

Pak jsem měl trochu štěstí a vzal mě mladý litevec v dodávce, kterou koupil v Paříži a teď ji vezl do Litvy, kde ji opraví a prodá rusům. Hodil mě až na hranice s Litvou.

Zdá se že v Litvě (a i v Lotyšsku) jsou na tom dost blbě. Všichni říkají, že hrozně moc hlavně mladých lidí odchází do zahraničí. Vyjmenovávali bratry, sestry, kamarády, kteří jsou ve Skotsku/Anglii/Španělsku/… Že platy jsou nízký, práce moc není a je draho. Prý z Litvy a Lotyšska odešlo za posledních pár let až třetina lidí. A zůstavají spíš jen ti starší.

Na hranicích začalo pršet. Tak jsem vytáhl deštník. Poprvé v životě cestuju s deštníkem. Ale byl dost na houby, vítr mě s ním skoro zfouknul, tak jsem ho zase schoval. Třeba někdy bude pršet a nebude foukat.

Vzal mě kamioňák, ale musel dělat za chvíli spací pauzu, tak jsme stáli na benzince.

Stopoval jsem na silnici a bylo to trochu neradostný, protože dost pršelo. Taky jsem si myslel, že mě určitě někdo brzo vezme, tak že nemá cenu se převlíkat do nepromokavýho.

Takže jsem se převlíkal, až když jsem byl napůl promočenej, samozřejmě.

A udělal jsem si cedulku s nápisem EST, jakože chci daleko. Vydržela mi do průjezdu druhýho kamionu. Vodní smršť za prvním ji rozmočila, vodní smršť za druhým ji roztrhala. Tak to byl konec stopování s cedulkou.

Ale o to je radostnější, když pak někdo vezme. Dojel jsem do Kaunasu, druhýho největšího města v Litvě.

A potkal jsem další stopaře, litevce, heč!

Přenechal jsem jim místo a šel jsem se zatím najíst do blízkýho podchodu. Když jsem byl dojezenej, oni už byli odjetí.

Mě pak úplně nikdo moc vzít nechtěl, zdálo se.

Asi za půlhodiny zastavilo za mnou auto, tak jsem za ním radostně běžel, ale týpek byl dost zmatenej. Že prý jen čeká na kamarádku. Tak jsem zase odešel.

Za chvíli za mnou ale zase přišel, že teda mě jako vezme. Ale že si nechce zamokřit sedadlo, tak jestli mi nevadí jet v kufru dodávky se psem. Tak jsem jel v kufru se psem.

Jak jsem moc neviděl na cestu, tak jsem za chvíli zjistil, že jedu jinam, než jsem chtěl. Ale pán s přítelkyní za mě vybral jinou cestu. A nebyla zas tak hrozná a hlavně vracet se by byla otrava, tak jsem se nechal odvýst.

Pak mě vzala ještě kousek sympatická studentka psychologie, která se tvářila, že by taky hrozně chtěla stopovat a vyzvídala, jak na to.

Dobrý bylo, že mě vyhodila u super autobusový zastávky uprostřed ničeho. Nevím, pro koho tam autobus zastavuje, nejbližší domky byly na obzoru.

Rozhodně ale bylo lákavější spát v zastávce než venku (stan s sebou nemám, mám koupený letenky jen na příruční zavazadlo, musím být kompaktní). Tak jsem poprvé v životě spal v autobusové zastávce.

Měl jsem budík na pekelně brzo ráno – asi 5.15, aby třeba nešel někdo na tu zastávku vážně čekat. Teda samozřejmě jsem tak brzo nevstal. Ale když asi v 6 přišla první babička, už jsem měl aspoň docela zbaleno. Tak se netvářila ani moc překvapeně.

Od rána pršelo.

Jako první mě vzal armádní důstojník, vojenský pilot, jedoucí na leteckou základnu NATO. Pak jsem měl pár kratších stopů.

A pak jsem moknul. Fakt bylo úplně hnusně. Těsně nad nulou a liják není moje oblíbený počasí. Až jsem si říkal, že už to stopování možná není zas tak zábavný. Teda měl jsem na sobě všechno nepromokavý a batoh v pláštěnce, takže mi to zas tak nevadilo. A připadal jsem si trochu hrdinsky. Ale úplně jsem se nedivil řidičům, že nechcou takovou vodní kouli do auta.

Nakonec mě vzal mladej spolumajitel autoopravny v audině (A6 quattro, pro změnu opět celá v černé kůži, se úplně divím, že mu nevadilo, jak jsem mokrej). Spěchal do Rigy vyzvednout někoho na letiště.

Přišlo mi, že hrdinství bylo pro dnešek dost, tak že si můžu dovolit trochu lamit a taky mě lákala představa sprchy a spaní pod střechou u domluvených CS hostitelů a tak jsem jel do Tallinnu z Rigy autobusem.

Trochu jsem si prošel Tallinn.

Stánek, kde neprodávají banány.

Samotný centrum je maličký, ještě menší než brněnský. A objevil jsem výlohu steampunkovýho muzea, která každou hodinu hraje divadlo. A taky se to mělo dát nechat spustit telefonem. Tak jsem zkusil zavolat na zadaný číslo a vážně to začlo blikat a jezdit a hejbat se. Úplně dobrý.

K večeru jsem dorazil k mým hostitelům. Věděl jsem, že nebudou doma, Merilin mi psala, že přijde až v noci a že její přítel dorazí někdy večer, že klíček je nade dveřmi.

Vevnitř jsem našel tenhle vzkaz na dveřích od ledničky.

Osprchoval jsem se, uvařil si čaj a užíval si pocit toho, jak jsou lidi hrozně hodní a jak je hezký, že si ještě umí navzájem věřit. I když mě vůbec neznali, jen podle referencí na CS.

Asi v 10 zarachotily dveře, myslel jsem, že jde ten přítel. Ale ukázalo se, že to jsou jen dva další couchsurfeři. Američan a češka, studující v Estonsku a právě dostopovavší do Tallinnu.

Oni za chvíli vyrazili kamsi na párty. Já šel docela brzo spát, protože jsem chtěl jet časně trajektem do Helsinek. Takže jsem svoje hostitele vůbec neviděl. Dorazili někdy v noci a ráno spali.

Trajekt byl velkej.

A ukořistil jsem dobrý místo – na takový velký pohovce, kde se dalo i vyzout a rozvalovat se a koukat ven obrovským oknem.

Na moři byla spousta ker.

V Helsinkách to byla trochu otrava. Přístav je v centru a v centru nikdo stopaře nebere. Tak jsem odpochodoval asi 5 km na kraj města. Cestou jsem zkoušel stopovat na různých místech, jak se postupně slívaly výpadovky, ale vždycky mi přišlo, že je to dost hloupý místo, tak jsem se zase posunul.

Nakonec už se nebylo kam posunout, tak jsem tam zůstal. A vzal mě psychoterapeut. Až do Lahti.

Od tam sympatickej truhlář. Jo, všichni ve Finsku mluví (docela) dobře anglicky.

Marcus, byl děsně povídavej a bylo mu už 65, i když na to vůbec nevypadal. Žil v Norsku, Švédsku i Finsku. A chtěl jet do Austrálie. Ale že teď už se mu tak moc nechce, jako se mu chtívalo. Jen bylo trochu zábavný, když se mě ke konci zeptal, jestli jsem katolík nebo luterán a když jsem řekl, že nic, tak se zatvářil vážně hrozně smutně a úplně mě politoval a jak moc ho to mrzí a že je to škoda. Ale byla s ním zajímavá diskuze.

Jak jsem říkal, že všichni ve Finsku mluví anglicky, tak k dalšímu mému řidiči se to asi nedoneslo. Poté, co zjistil, že nemluvím finsky, přestal mluvit a i když jsem zkoušel něco o něm zjistit svoji vytříbenou pantomimou a mixem jazyků, zarputile mlčel. Tak jsem nadále nevyzvídal a nechal se jen výst.

Ve Finsku je dobrý, že není tak hustě zalidněný, takže lidi jezdí daleko. Další mě odvezl asi 80 km od Kajaani – kde studuje sestra. Už bylo asi 8 hodin večer, tak jsem si říkal, že radši pojedu vlakem.

Koupit si lístek nebylo jen tak. Pokladna už byla zavřená, ale byl tam automat, co žere kartu a vyplivuje jízdenky. Jen na mě mluvil jen finsky či švédsky a nabízel spoustu možností, tak jsem si nebyl úplně jistej, že dokážu vyhrát správnej lístek.

Naštěstí za chvíli šly kolem dvě tak dvanáctileté holky, které sice moc anglicky neuměly, ale když jsem je dovedl k automatu a zarputile opakoval „ticket, Kajaani, Kajaani, student, ticket“, tak mi koupily lístek. Stál teda 9€ (po poloviční studentské slevě, na kterou prý podle sestry navíc ani nemám nárok), ale Finsko je prostě drahý.

Renča mi přišla naproti na nádraží.

A dokonce mi i upekla buchtu. Takovou mám sestru!

Dneska jsme šli (ještě s českou kamarádkou Verčou) na vycházku k jezeru.

A popadla mě děsná chuť na něco, čeho bude děsně moc, bude to děsně mastný a děsně slaný. (Beru vinu plně na sebe, Renča mi chtěla vařit něco zdravýho a dobrýho.)

Rybí prsty s hranolkama a majonézou byly přesně to pravý. Půl kila hranolek, patnáct prstů a půl tuby majonézy docela rozumně splnilo požadavky.

Zatím jsem urazil asi 2 456 km, jel 25 stopama, 4 vlakama, 1 autobusem a 1 lodí. Mapa cesty.