Rio de Janeiro a cesta domů

Do Ria jsem přiletěl asi v 6 hodin ráno. Chvíli jsem zmateně chodil po letišti, nabral vodu z kohoutku na záchodě, odolával nájezdům taxikářů a hledal místo, odkud odjíždí autobus do města. Nakonec mi jeden hodný místní poradil a po chvíli čekání jsem již seděl v autobuse do města. Byla v něm, jako ve všech brazilských autobusech s klimatizací, hrozná zima. Asi, když už tu klimatizaci mají, musí si ji užít naplno.

Neměl jsem nejmenší tušení, kam vlastně chci jít. Můj domluvený CS hostitel mi na poslední chvíli odřekl, měl jsem posláno ještě pár žádostí, ale potřeboval jsem osloveným dát čas na odpověď. Vydal jsem se tedy přímo do nejturističtější části Ria – do Copacabany.

Pláž Copacabana je mnohem slavnější než by si podle mě její krása zasloužila. Ve skutečnosti je to pruh písku s povalujícími se obtloustlými brazilkami v minibikinách obklopený betonovou panelákovou džunglí.

Byl jsem dost unavený, v letadle jsem spal jen něco kolem dvou hodin, tak jsem se nikam příliš nehonil.

Přímo na pláži jsem narazil na Mistrovství světa bezdomovců a lidí z azylových táborů ve fotbale. Tak jsem se koukal na pár zápasů.

Pak jsem našel netovou kavárnu, napsal zápisek na blog. Mezitím mi došla zpráva od Mairy z CS, že mě může hostit po dobu mého pobytu v Riu a domluvili jsme si sraz na večer v centru.

Odpoledne jsem dostal opět průjem. Již třetí za cestu. Tak se prohlídka po centru města změnila spíše na zábavnou hru hledání záchodů v restauračních podnicích.

Večer jsem měl sraz s Mairou. Maira byla asi nejusměvavější člověk, kterého jsem za celou dobu potkal. Pozitivní energie z ní jen sálala. Komunikace byla trochu náročnější, protože mluvila jen základně anglicky (ale zase ne úplně špatně). Nakonec většinu doby mluvila španělsky a já na ni anglicky, bylo to pro oba jednodušší.

Hostila v tu dobu ještě jednoho anglického týpka, chvíli jsme na něj počkali a poté se společně vydali k ní domů. Bydlela docela daleko od centra Ria – bylo potřeba přejet asi půl hodiny trajektem do města Niteroi na druhé straně zátoky a od tam ještě další půl hodiny autobusem. Osídlená oblast kolem Ria je obrovská.

Maira bydlí s maminkou, která mluvila jen portugalsky, ale byla ohromně přátelská a pohostinná.

Když jsem se zeptal, jestli je v pohodě pít z vodovodu, vyvalily na mě oči a rezolutně prohlásily, ať to nikdy nedělám. Tak jsem vylil vodu, co jsem nabral na letišti a aspoň jsem věděl, z čeho jsem dostal průjem. A to jsem myslel, že tak velké město jako je Rio by mohlo mít pitnou vodu v kohoutku…

Další den jsem se ještě pořád necítil na velké výlety, rozhodl jsem se tedy jen projít Niteroi.

V autobusech v Riu je při vchodu potřeba projít turniketem. Se zavazadlem nebo pro obtloustlé je to docela komplikovaný.

Trochu překvapivě spousta Carioců (obyvatelů Ria) je dost tlustá. Hlavně ženské. Ale nijak jim to nebrání nosit krátká minitrička, ze kterých kynou na všechny strany.

Ale byla tam i spousta fakt pěkných holek, řekl bych, že hned po Argentině byla v Riu jejich nejvyšší koncentrace.

Večer, po návratu do domu už byla maminka Paula zpět z práce. A vzala mě na výlet po okolí. Bylo to trochu srandovní, protože jsme potkali spoustu jejích kamarádů a všem mě musela představit.

Zavedla mě i do blízké budovy univerzity, kam chodí na něco jako univerzitu třetího věku.

Paní v menze připravující něco jako palačinky.

Pohled na chodby univerzity.

Maira, moje hostitelka, speciálně pózující pro fotografii.

A společné foto – Ronnie – angličan, maminka Paula, já a Maira. Couchsurfing v praxi.

Poslední den v Brazílii jsem ráno i se všemi věcmi přejel do centra Ria. Je plné mrakodrapů.

A protože chodit se mi moc nechtělo, bylo horko a měl jsem těžký baťoh, jel jsem se projet otevřenou tramvají. Jízda trvá asi půl hodiny tam a půl zpět, začíná v centru a končí v hezké luxusní čtvrti na kopci Santa Teresa. V ní jsou domy ještě z koloniální éry, zhruba z konce devatenáctého století.

Protože mi zbýval ještě nějaký čas před odletem letadla, rozhodl jsem se, že si zkusím sehnat policejní protokol o krádeži mobilu. Mám cestovní pojištění a kryje i nějaké krádeže, tak to zkusím prohnat přes pojišťovnu.

Sice mi mobil ukradli už na lodi do Manausu, ale tam jsem neměl čas jít na policii. Tak jsem si vymyslel příběh o tom, jak mi ho ukradli z kapsy při procházení centrem. Zas tak velký podvod to myslím není.

Oslovil jsem prvního policistu, kterého jsem potkal. Poslal mě o kus dál za jinou skupinou policistů – Turistická policie. Ti mě naložili do auta a odvezli přes půl města do hlavní kanceláře – ve čtvrti Leblon (další slavná pláž), tak jsem se tam aspoň podíval.

V kanceláři vládla silně relaxační atmosféra, ale po asi hodině čekání přišla paní a naťukala se mnou protokol. Tak uvidíme, co na to pojišťovna.

Západ slunce nad Leblonem.

Pak jsem se již jen přesunul na letiště. Ve večerní špičce jízda trvala skoro dvě hodiny, málem jsem umrzl. Ale dal se se mnou do řeči sympatický mladý brazilec, studující na doktora, tak cesta docela ubíhala.

Samozřejmě jsem vystoupil na špatném terminálu, takže jsem se musel sérií tunelů a jezdících pásů přesunout na správný.

Let probíhal bez potíží, dokonce jsme měli každý malou obrazovku s výběrem filmů a hudby. Můj konektor na sluchátka byl ale zlehka frustrující – fungoval jen v jedné přesně vymezené poloze, která navíc nebyla hraniční, takže se konektor nedal prostě zašprajcovat, ale bylo potřeba ho pečlivě přidržovat v určité pozici. Ale zvládl jsem odkoukat jeden film. Zbytek dvanáctihodinového letu jsem prospal.

Vystopovat z frankfurtského letiště se ukázalo být trochu komplikované. Správná dálnice sice vede hned před letištěm, ale kromě toho ještě souběžně další dálnice, čtyřkolejná železnice a asi tři lokální silnice. Auta jezdí zběsile všemi směry. A postavit rozumné stopovací místo tam zapomněli.

Rozhodl jsem se tedy jít kus podél dálnice a najít nějaké rozumné místo. Člověk by čekal, že na každé slušně vychované dálnici musí být nějaký nájezd či odpočívadlo někde brzo.

Tohle ale nebyla slušně vychovaná dálnice. Šel jsem podél ní asi dvě hodiny, po většinu cesty po pěšinách v lese. Ale aspoň jsem měl hezký výlet. A moc se mi v evropském lese líbilo.

Konečně jsem našel odpočívadlo. Bylo na něm dokonce i pár českých kamionů, ale všichni měli už zatažené záclonky a spali. Tak jsem se rozhodl, že budu následovat jejich příkladu.

Odešel jsem zpět do lesa a strávil poslední noc na cestě (stylově) v hamace.

Ráno jsem vstal asi v sedm, ukázalo se ale, že to je příliš pozdě – všichni čeští kamioňáci už odjeli. Po chvíli mi zastavil kamerunec a hodil mě na větší benzinku asi dvacet kilometrů dál.

Tam mi při čekání dělal společnost pavouk splétající svou síť.

Pak jsem měl ale štěstí – na parkovišti byl jeden český kamion, prozatím spící. Po asi hodině se záclonka rozhrnula. Zašel jsem se zeptat a opravdu – byl ochoten mě vzít až do Čech. Ještě asi hodinu jsme čekali na parkovišti. Byl jsem pohoštěn i českou vánočkou a vysočinou – nemohl jsem si přát lepšího uvítání.

Jeli jsme s Mirézem (řidičovo jméno/přezdívka) prakticky celý den. Jízda kamionem není z nejrychlejších, ale lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. A alespoň jsem se nemusel prodírat spletí německých dálničních křižovatek. Na jeden stop jsem dojel od Frankfurtu až do Prahy.

Z kraje Prahy jsem dojel na Florenc a od tam autobusem do Brna. O půl dvanácté večer jsem už zvonil na zvonek.

Po 12 týdnech na cestě opět doma.