Brazilie a plavba lodi

Opustit Rurrenabaque se ukazalo komplikovanejsi, nez by se zdalo. Sice jsem si koupil vecer listek na dalsi den rano, ale rano mi po trihodinovem cekani prisli rict, ze se autobus rozbil nekde po ceste a ze teda neprijede a ze pokud chci, muzu jet vecer dalsim. Nezbylo mi tdy nic jineho, nez stravit cely den poflakovanim se.

Vecer jsem se nudil v autobusovem terminalu a prisel za mnou mistni kluk a ukazoval mi svoji kacu. Byl docela profik v roztaceni, kdyz jsem to zkousel ja, ze zacatku mi to vubec neslo.

 

Casem se kolem nas zhromazdila docela velka skupina mistnich deti, tak od peti do deseti let. Kluk mel kaci dve, tak si to vsichni zkouseli.

Pak jsem je zkusil naucit takovou tu hru s prebiranim provazku (snurka od kaci poslouzila vice nez dobre). Ze zacatku to bylo trochu komplikovany, nez pochopili, o co jde – musel jsem si to prebirat vicemene sam sobe (za pomoci nejstarsiho kluka, ktery pochopil, ze to ma ode me vzdy vzit tak, jak to mam na prstech).

Docela je to ale chytlo a vzapeti sehnali dalsi provazky a vzajemne se to mezi sebou naucili. Tak jsem mozna zanechal za sebou v Bolivii kulturni stopu.

Kdyz mi konecne prijel autobus, prvni kluk mi daroval jednu ze svych dvou kac. Byl jsem z toho docela dojatej, fakt me to potesilo.

Po asi 16 hodinove ceste autobusem jsem dorazil do Guayaramerin – stredne velkeho mesta oddeleneho od Brazilie jen rekou.

Nicim me extra nezaujalo, bylo tam hrozne horko a dusno, takze jsem vetsinu dne travil propocovanim tricka a povalovanim se.

Byl jsem tam dve noci, vyckaval jsem, protoze zivotni naklady v Bolivii jsou mnohem nizsi nez v Brazilii, tak abych nebyl v Brazilli zbytecne brzo. Zpetne se ukazalo, ze jsem to uplne nevyhral. Ale o tom pozdeji.

Vecer, kdy se teplota trochu snizila, jsem se sel podivat po mestecku. Zaujal me zvuk zive hudby, myslel jsem, ze je to nejaky koncert. Ukazalo se ale, ze je to mse.

Oproti msim, jaky znam z Ceska (ale odbornik nejsem) byla tahle vyrazne akcnejsi – v sale bylo podium, na podiu bicak, kytarista a klavesista, vse nazvuceno pres obrovske reproduktory. U recnickeho pultiku se stridali se solovym zpevem knez a nejaka zpevacka. Na platno byly dataprojektorem promitany slova, aby se i ostatni mohli zpevem pridat.

Dalsi den jsem konecne prejel do Brazilie.

V Brazilii jsem si pripadal jakoby zpatky v case o dva mesice. Zatimco spanelsky uz relativne rozumim a i zvladnu nejakou zakladni komunikaci, mluvene portugalstine nerozumim ani slovo. Psana se jeste docela da, je podobna spanelstine, ale vyslovuji to nejak uplne zvracene.

Zacal jsem tedy chodit s papirem a tuzkou v kapse a obcas lidem kreslim obrazky.

Autobusem jsem dorazil do Porto Velho, asi pulmilionoveho mesta. Odsud se da do Manausu jen letet ci pokracovat lodi, silnice zadna nevede.

Pruvodce tvrdil, ze je to lodi do Manausu tri a pul dne. Potreboval jsem se tam dostat do soboty do vecera, kdy jsem mel zakoupenou letenku do Ria. Mel jsem jeden den rezervu, myslel jsem, ze to musi byt dostatecne.

Moje predstava o pristavu, ktery funguje jako nadrazi, s odjezdy lodi co dve hodiny, se ukazala byt fatalne mylna. Lod do Manausu sice v pristavu kotvila, ale odjizdela az ve stredu rano. A namornik mi tvrdil, ze pojede 4 dny. To jsem myslel, ze v prekladu znamena tri a pul dne a ze tedy dorazime do Manausu v sobotu odpoledne, coz je porad jeste v pohode.

Stravil jsem tedy den houpanim se v hamace (houpaci sit, akorat to neni sit, ale bavlnena latka – koupil jsem si jednu v Guayaramerinu) a cekanim na odjezd.

Moje lod.

Pred odjezdem se prostor pro cestujici extremne zaplnil. Hamaky byly uvazany asi tricet centimetru od sebe, nektere byly i ve dvou patrech.

Mlady spolucestujici.

Na cele lodi byl jen jeden typek, ktery mluvil (velmi spatne) anglicky a jeden, ktery mluvil trochu spanelsky (asi jako ja, takze se nam spolu dobre povidalo; byl dokonce v Praze). Ostatni jen portugalsky.

Ale vsichni byli hrozne pratelsti, byl jsem pro ne trochu atrakce. Chodili se me prubezne ptat, jestli je vsechno v pohode a jedna postarsi pani byla az trochu neodbytna – vydrzela na me mluvit portugalsky asi pul hodiny, zatimco ja se priblble usmival a nemel tuseni, co rika. Ale dala mi pytlik susenek, tak jsem ji to odpustil.

Na rece byl docela provoz, i spousta nakladnich lodi.

Cesta byla all-inclusive – vcetne snidane, obeda a vecere. Vetsinou ryze a nudle s kuretem nebo veprovym, ale bylo toho dost.

Druhy den ve mne zacalo hlodat trochu podezreni, kdy tedy vlastne prijedeme do Manausu – protoze ctyri dny by taky mohly znamenat prijezd az v nedeli dopoledne. Dotaz na jineho z namorniku podezreni potvrdil. Lod ma planovay prijezd asi pet hodin po odletu meho letadla.

To me uplne nepotesilo.

Pri dvou delsich zastavkach ve mestech po ceste jsem se vzdy pokousel zjistit, jestli neni mozne od tam preletet do Manausu letadlem, ze bych lodi trochu nadbehl. Z obou to slo, bohuzel ale ve spatne dny. Tak jsem se smiril s tim, ze letadlo nestihnu.

A abych mel o duvod k mrzutosti vic, nekdo mi ukradl mobil, kdyz jsem ho nechal bez dozoru nabijet (jsem trubka, vim, ale ostatni to tak taky delali a poprve mi to proslo bez problemu).

Jinak byla plavba ale rozhodne prijemna zkusenost. Ctyri dny jen valeni se a cteni si, koukani na ubihajici pobrezi a poslouchani hudby.

Do Manausu jsme dorazili dle planu v nedeli brzo rano, v okamziku, kdy me letadlo zrovna pristavalo v Riu.

Sel jsem se projit po meste. Ale moc jsem si to neuzil, protoze ac bylo docela rano, bylo hrozne horko a hlavne vlhko. Manaus je jen par set kilometru jizne od rovniku. Zit bych tu rozhodne nemohl.

Budova divadla.

Trochu jsem doufal, ze pujde prebookovat letenku bez poplatku. Ovsem neni tomu tak. Pan na letisti byl sice velmi ochotny, ale nic jineho, nez koupit si novou letenku mi nezbylo. Holt obcas se nezadari.

Odlital jsem tesne po pulnoci, mel jsem asi sest hodin cekani na letisti. Vedle sedici slecna letici do Belemu byla taky zrejme extremne znudena, protoze se rozhodla si se mnou povidat.

Pred odletem jsem jeste potkal sympatickou skupinu mladych biologu vracejicich se z konference v Manausu, nemec a dva americani. Tak cekani nakonec nebylo tak hrozne.

Dnes rano jsem dorazil do Ria de Janeira, jeho popis necham ale az do dalsiho zapisku (pravdepodobne napsaneho az z domu – ve stredu vecer odlitam do Frankfurtu).