Jihovychod Bolivie

Uplynuly tyden byl, dalo by se rici, trochu relaxacni. Je to dano taky tim, ze v Bolivii je velmi levne, takze si muzu dovolit i takovy komfort jako spat kazdy den pod strechou (zatim jsem vzdy nasel ubytovani kolem 65 korun na noc) nebo si davat obed v restauraci (kolem 40 korun za cele menu). Proti Chile a Argentine, kde jsem zhruba tri noci ze ctyr spal vzdy nekde venku je to nebyvaly luxus.

Ale zacnu, kde jsem minule skoncil – v Oruru.

Po skonceni internetovani jsem si nasel ubytovani. Trochu vybalil veci a zacal premyslet, kam pojedu dal. Pohledem na mapu jsem zjistil, ze jsem uz prakticky v pulce Bolivie a kdybych pokracoval dal na sever, uplne bych se vyhl jihu. Rozhodl jsem se tedy, ze se trochu vratim a pojedu do Uyuni (doufaje, ze mezitim treba skonci blokada Potosi a budu moci pokracovat tam). Moudry pruvodce (mam South American Handbook od Footprintu, vydani 2010, koupeno pres e-bay pouzite asi za 80 Kc i s postovnym) prozradil, ze vsechny autobusy do Uyuni odjizdi pouze kolem osme vecer, coz bylo asi za 10 minut, pres den nic. Tak jsem se zase zbalil, omluvil se vydesene se tvaricimu recepcnimu, ze tam nakonec spat nebudu a vyrazil na nadrazi.

Mel jsem stesti, podarilo se mi ukoristit posledni misto v jednom z asi trech autobusu jedoucich tim smerem. V autobuse jsem sedel vedle sympatickeho Australana brazdiciho Ameriky uz trictvrte roku (z toho teda 4 mesice pracoval v USA).

To by ale nebyla Bolivie, aby vse fungovalo jak ma. Nekdy kolem treti v noci jsme zastavili a ridic vydal pokyn, at vsichni vylezou. Ukazalo se, ze silnice je castecne zabarikadovana a bylo potreba to objet, ale autobus stale zapadal do pisku. Tak jsme asi pul hodiny nosili kameny a delali improvizovanou dlazdenou cestu.

Jak jsem se pozdeji dozvedel, o den pozdeji se Uyuni rozhodlo podporit Potosi a zabarikadovali silnici poradneji a spolu s blokadou Potosi prakticky uplne odrizli cely jih Bolivie (dostat se tam da, ale jen velkou oklikou, kterou jsem musel taky jet). Sam pricinam blokady uplne nerozumim, jsou to nejake spory o hranice mezi provinciemi, taky by Potosinci chteli aby jim postavili novou ranvej na letisti a par dalsich veci. A jsou docela ostri. Uspesne blokuji cele mesto pres tri tydny (v okamziku, kdy to pisu, blokada stale trva – ale dneska byly nejake rozhovory s vladou a vypada to trochu nadejneji), desitky z nich drzi i protestni hladovku. Je to trochu paradoxni, protoze blokadou skodi nejvic sami sobe a svym lidem… Ve meste bylo uvezneno i spousta turistu, myslim, ze ty uz ale letecky evakuovali. V Bolivii je kvuli horskym silnickam a tomu, jak malo jich je, velmi jednoduche odriznout velke kusy zeme.

V Uyuni jsem tedy nemel moc na vybranou, musel jsem pokracovat dal na jih. Dal jsem si vybornou snidani, ryzi s vajickama (nebyly uplne natvrdo, ty si zapamatujte) a uzenym. A rekl sem si, ze zkusim zase chvili stopovat. A shodou okolnosti jsem potkal na vyjezdu z mesta Jaimeho – sympatickeho Chilana, cestujiciho podobne jako ja – stopem, se stanem,… A mluvil i obstojne anglicky. Tak jsme stopovali spolecne. Pro oba z nas to byl prvni regulerni stop v Bolivii (Jaime prejel z Chile do Bolivie autobusem). Jaime rikal, ze ma na prejezd cele Bolivie v prepoctu asi 60 korun (miril do Argentiny, zbytek mel v Argentinskych).

Takrka nic nejezdilo, ale asi po hodine nas vzal sympaticky postarsi par. Rikali, ze toho moc nejezdi taky kvuli blokade, ze je drahej benzin, normalne ze litr stoji 10 korun, ted az 60. Cesta (samozrejme nezpevnena) prijemne ubihala, jen konec byl trochu trpky. Ukazalo se, ze ocekavaji, ze kazdy z nas za asi 100 km zaplati 90 korun. Chvilku jsme jim vysvetlovali, ze v nam znamem zbytku sveta vcetne Chile a Argentiny se za stop neplati, tvarili se na nas ale, ze jsme asi prebrali kokovych listku, co ze to zvanime za nesmysly, vest se autem a neplatit za to.

Ja tedy zaplatil, Jaime tolik ani nemel, tak se s nim sli handrkovat chvili jeste na policii, nakonec ho nechali byt.

Mimotoho byla ale Atocha zajimave mesto, umistene na uboci hlubokeho udoli.

Cekali jsme spolecne dalsi asi dve hodky, nakonec nas nabral minibusek az to Tupizy – naseho dalsiho cile. Pouceni jsme jiz dopredu domluvili cenu. Cesta byla hezka, ale zoufale pomala, sto kilometru jsme jeli pres tri hodiny. Ale popravde bych moc rychleji jet nechtel. Lepsi jet pomalu, nez skoncit na dne nejakeho z extremne hlubokych srazu, kterych kolem cesty o sirce pro jedno auto bylo nespocet.

V noci me probudilo neprijemne nutkani. A zle tuseni se potvrdilo. Prisla nezvana a nevitana, ovsem jiz od zacatku cesty ocekavana navsteva – pan Cestovni Prujem. Vzpominate na ty vajicka? V nich se schovaval, mrska jedna. A pritahl sebou i sestrenku Horecku. Ovsem potreba mu priznat, ze si dal prijemne na cas, cekal jsem ho driv. Rano jsem se rozloucil s Jaimem, ktery pokracoval do Argentiny a stravil den monotonnim pospavanim. Nastesti utocna davka leku nevitaneho hosta vyhnala.

Druhy den uz mi bylo vyrazne lip. Byl jsem sice jeste porad zeslablej, tak jsem se vicemene cely den jen povaloval, ale nakoupil jsem spoustu ovoce a protoze u pokoje byla dokonce i kuchynka, varil jsem si i caj a razem se mi polehavani zacalo libit. Vsak uz mesic jsem poradne nelenosil.

Treti den v Tupize jsem si konecne prosel mestecko a zjistil, ze se da kviuli blokadam odjet jen bud do Argentiny nebo do Tarijy, tak jsem koupil listky na nocni autobus do Tarijy. Vubec vetsina dalkovych autbusu jezdi pres noc, coz je trochu skoda, protoze pak clovek nevidi okoli.

V Tariji jsem se dal dohromady se skupinou cestovatelu, ktera prijela stejnym autobusem – svycarka, spanelka, argentinec a kanadanka. Stravil jsem s nima dalsi den. Holky posedavajici na chodniku.

Asi nejsympatictejsi z nich, svycarka, fotici:

Tarija je prekvapive velmi hezka – obecne vychod Bolivie (ten v nizine) je mnohem bohatsi nez zapad (nahorni plosina Altiplano).

Dalsi den jsem uz jen s kanadankou Annie pokracoval dal. Ta je na ceste uz 4 roky, vzdy nekde chvili pracuje a pak zas jede dal. Uplne jsme si k srdci neprirostli, byla typove mnohem vic paranka a party typ nez ja, ale na dva dny to bylo docela v pohode.

Protoze jsme nechteli jet nocnim autobusem, byla cesta trochu zabavnejsi. Prvni pulku cesty jsme urazili malym autobuskem, dal uz vsak nic nejelo, tak jsme sli opet zkusit stop.

Po asi dvou hodinach (zda se, ze to je bezny bolivijsky cekaci cas, ono toho moc nejezdi) nam zastavil kamion az po vrch naplneny prazdnyma flaskama. Ridil ho sympaticky petadvacetilety ridic a mel tam i triletou dcerku. Tak byl v kabine docela naval.

A jeli jsme opet zoufale pomalu. Asi 150 km pres 7 hodin. Ale cesta byla opet vetknuta do srazu a specialne vyhybani dvou kamionu je zazitek pro otrle – oba dva se snazi presvedcit toho druheho, ze oni pojedou po te strane, u ktere nehrozi pad do propasti, po par minutach troubeni a ruzneho pocouvavani to teda jeden zkusi a jede tak deset centimetru od srazu. K umocneni zazitku je cesta lemovana pomnicky a krizky.

Skoncili jsme ve Villamontes, mesta s opet velmi hezkym stredem (mimo stred vypadaji vsechna mesta stejne – zaprasene, neomitle domy, derave silnice).

Tam jsme se s Annie rozloucili – ona jede primo do La Pazu (pres 20 hodin v autobuse, teda s jednim prestupem), ja se tam budu dostavat pomaleji. Pres noc jsem dojel do Santa Cruz. To je nejvetsi bolivijske mesto, ma pres milion a pul obyvatel. A (minimalne centrum) je velmi hezke a moderni. Santa Cruz a vychodni provincie usiluji o vetsi autonomii od La Pazu a provincii na Altiplanu – jsou mnohem bohatsi.

Rano jsem mel stesti, na hlavnim namesti hralo nejake vojenske dechove uskupeni.

Katedrala.

A objevil jsem tu supr restauraci – za asi 70 korun "snez co dokazes". Vcetne masa mnoha typu primo z grilu. Dokazal jsem pet vrchovatych taliru, nutno priznat, ze posledni dva byly uz jen zeleninove, protoze na zacatku jsem se tak precpal masem, ze uz jsem ho na konci nemohl ani videt. Ja tady jeste ztloustnu snad.