Chile a uzasni couchsurferi

Hned po prejezdu na druhou stranu hrebene And se ukazal nejvetsi rozdil Chile proti Argentine – pocasi. Zatimco v Argentine bylo fakt chladno, rekl bych tak -10 v noci, pres den kolem nuly a porad svitilo slunko, tak v Chile je mnohem tepleji – tak 15 pres den, 5 v noci a prsi. Kazdej den zatim aspon chvili prselo.

Prvni den jsem dojel kamionem do Osorna a ac jsem puvodne chtel jet jeste vic na jih do oblasti jezer, tak protoze desne prselo a predpoved, na kterou jsem se koukl pres wifi na benzince (mit wifi na mobilu je fakt k nezaplaceni), tvrdila, ze ma prset jeste tyden, rozhodl jsem se, ze na jezera se pojedu podivat jindy.

Rozhodl jsem se, ze tedy skoncim dnes v Osornu. Je to mesto jako kazdy jiny, maji docela moderni katedralu.

Dal jsem si obed v restauraci – neco jako menu, bylo to dost levny a byla toho spousta. Bylo taky trochu napinavy, co to vlastne bude, ale bylo to dobry. Polivka, nejaky plneny knedlicky s mletym hovezim a salat. Prespal jsem v ultralevnym pensionu (asi za 150 na noc, taky tam byla dost zima a kamrlik nebyl o moc vetsi nez postel).

Rano jsem se vydal na stop smer Arauco. Zvladl jsem to az druhy den, bylo to docela daleko a jeste jsem se jednou omylem nechal zavezt do centra asi dvousettisicoveho mesta, ze ktereho jsem musel vyjet autobusem a navic jsem vyjel na trochu blbou stranu.

Podarilo se mi stopnout linkovy autobus plny cestujicich. Napred jsem klukovi, co prodava jizdenky vysvetloval, ze nechci jet autobusem, ze nechci platit, on mi taky neco vysvetloval a nakonec jsem pochopil, ze me vezme zadarmo. Linkovej autobus jsem jeste nikdy nestopl. Bavili se se mnou tak spiklenecky, aby to ostatni nepoznali. Bylo to zabavny.

Nakonec jsem dojel do Arauca. To je male mesto, ve kterem zije Victor – domluveny pres couchsurfing.

Bylo to supr – vzal me, spolecne se svoji pritelkyni, na vyjizdku svym autem po okoli, stavili jsme se v primorske restauraci na obed. Poprve jsem videl Pacifik.

V tehle oblasti bylo v unoru velky zemetreseni – asi 8.8 stupne richterovy stupnice. Bylo silnejsi nez to na Haiti, jen jsou v Chile lepe pripraveni a maji lepsi domy, tak nasledky nebyly tak strasne.

Tady driv byvala spousta domu a restauraci. Vsechny smetla tsunami, ktera prisla po zemetreseni.

Dum Victorova bratra to taky pekne schytal. Vsechny nosne zdi popraskaly a budou muset dum zbourat a postavit znovu. Zadna radost, takove zemetreseni.

Pry jsou ale v Chile zemetreseni velmi casto – skoro kazdy tyden. Samozrejme mnohem slabsi, nez to unorove.

Victoruv bratr ma tovarnicku na vyrobu morskych kajaku.

Do tohohle se nasypou plastove kulicky.

Pak se to upece ve velke troube a vyklopi se babovicka.

Victorova rodina byla velmi pratelska. Protoze byla nedele, byli vsichni u rodicu. Dohromady asi 15 lidi.

Rano jsem vyrazil smer Rancagua – k dalsi couchsurferce, Antonii. Uz jsem myslel, ze to ten den nestihnu, bylo asi pul pate a byl jsem stale asi 300 km od tam, mel jsem ale stesti a nabral me mlady typek, ktery jel az do Santiaga (v Chile je v principu jen jedna hlavni dopravni tepna – dalnice cislo 5, ktera vede od severu k jihu).

Setkani bylo trochu napinavy. Domluvili jsme si sraz v 9 vecer na nejake krizovatce na kraji mesta u dalnice. Ja tam v 9 byl, cekal 20 minut, nic. Muj mobil v Chile z nejakeho zahadneho duvodu neumi posilat smsky ani volat do Chile (do Ceska to jde), tak jsem se vydal hledat nejaky telefon. Nikde uz nikdo nebyl, tak jsem dojel nahodnym autobusem nekam do centra mesta a nechal si ukazat telefonni budku. Jeji ovladani taky neni trivialni, je potreba znat kod na volani na mobil, ktery jsem samozrejme neznal, kolem se poflakujici vagus mi ale ochotne poradil. Trochu jsem se bal, aby me u toho zaroven neokradl, ale byl milej.

Dobra vec se podarila, Antonia me nasla. A maji skodovku – Fabii. Prvni Skoda, kterou jsem v JA potkal. Citil jsem se jako doma.

Antoniina rodina jsou farmari. Patri jim asi 50 hektaru tresnoveho sadu a hroznu. A maji fakt obrovsky dum. Zije jich tam sice 7 (5 deti a rodice, v Chile je pry prumer na zenu neco pres 4 deti), ale i tak je to velikan.

Rozhodl jsem se, ze u nich na chvili zakotvim – vsichni mluvi vyborne anglicky, dve nejstarsi dcery (Antonia a jeji sestra Trin) byly na stazich v USA, tatinek v mladi dva roky vagusil po Evrope a zil v kibucu v Izraeli, vsichni fakt sympataci. A desne pohostinni.

Antonia rano jela na otocku do Santiaga (asi 80 km), tak jsem jel s ni. Puvodne jsem se mu planoval vyhnout, nemam rad velka mesta, ale na dve hodiny je to v pohode.

Antonia si vyrizovala sve veci a ja chodil po meste. Potkal jsem demonstraci delniku pred sidlem firmy.

Na centralnim namesti jsem chvili pozoroval dvojici komiku, pak si me vsimli (coz neni uplne tezke, prumerny chilan ma asi metr semdesat, takze ac v zadni rade, o dvacet centimetru jsem couhal a jeste navic blondati oni taky moc nejsou). A vtahli me doprostred kruhu a asi 5 minut, nez se mi povedlo utect, neco zvanili. Asi si ze me delali srandu, protoze ostatni se smali, ale ja jim nerozumel.

Byla tam spousta holubu.

Pak jsme jeli na jednu ze dvou farem. Dozvedel jsem se spoustu veci o pestovani tresni. Exportuji je do Asie, jsou pry moc kvalitni pro chilsky trh.

Antonia, moje hostitelka.

Dnes, druhy den, jsem se chtel jit podivat trochu po okoli. Protoze je to tady hezky. A bylo mi nabidnuto, jestli nechci jet na koni. Vahave jsem prijmul, na koni jsem mockrat nesedel a nekdo ho vzdycky vedl, byl jsem ale ubezpecen, ze je to v pohode.

Jel jsem s pruvodcem, typkem, kterej se jim stara o kone. Samozrejme neumel ani slovo anglicky. Dostal jsem asi nejmensiho a nejklidnejsiho kone, co tam maji. Byl fakt neuveritelne hodnej (ten kun, pruvodce ale koneckoncu taky, v pulce se se mnou podelil o svacinu).

A ovladani kone se ukazalo byti opravdu jednoduche. Kun se uvede lehkym nakopnutim do modu chuze. Dalsim nakopavanim se da asi prepnout jeste do rychlejsiho pohybu, ale to je pro pokrocile, tak daleko jsem se nedostal. Kdyz kun jde, tak ma docela chytreho autopilota – jde rovne, pokud je zrejma cesta, i po ni sam zataci, takze neni potreba toho moc delat.

V pripade touhy upravit kurz ci rychlost, zataha se za spagat. Kdyz se zatahne k sobe, kun zpomali az zastavi, pokud doprava, zahne doprava, pokud doleva, zahne doleva.

A ac mela Chepa (tak se moje krasavice jmenovala), jen jednu konskou silu, na zdolavani kopcu ji to bohate stacilo. Dokonce do kopce (trochu neintuitivne) zacinala zrychlovat a prepinat se do hopsajiciho modu, takze bylo potreba ji brzdit.

Sli jsme na docela dlouhy, asi 5 hodinovy vylet po okolnich kopcich. Cesta byla mistama kamenita pesina mezi keri, nejnapinavejsi ale bylo jedno prudke blative klesani, ktere bych se bal sejit i pesky, kone ale s uspechem vyuzivaji vyhody ctyr noh a ac jim to taky klouzalo, sesli to docela v pohode. Mel jsem ale co delat, abych z nej nesletel.

To by clovek nerekl, jak z toho po peti hodinach boli stehna a zadek.

No reknete, hotovej konak, co?

Zitra opustim (ac trochu nerad, je vazne prijemne na chvili byt na jednom miste) pohostinou naruc rodiny Sanchez a vydam se dal na sever.