Ruta 40

Z Cordoby jsem mel v planu pokracovat dale smerem na jihozapad – smerem k horam. Nekonecne rovne plane bez kopecku uz zacinaly byt nudne. Den ale nezacal uplne stastne. Vyjel jsem z Cordoby autobusem asi 30 km mym smerem, tam jsem stopl typka, ktery me dovezl dalsich asi 50 km k horam (lokalni pohori), jen abych zjistil, ze kvuli snehu je silnice uzavrena. Musel jsem se tedy vratit. Nastesti jsem hned stopl profesora psychologie s detmi, ktery me hodil zpatky do Cordoby.

Takze za cele dopoledne jsem si udelal 100 km vylet a byl zase na zacatku. Nastesti od te chvile bylo uz jen lip. Na asi 4 stopy jsem prejel asi 300 km na jih, uz se zacinalo serit (stmiva se brzo, kolem 6), rikal jsem si, ze dam posledni pulhodinu stopu a pak pujdu najit misto na spani.

A zastavil mi kamionak (z Chile), ktery jel az do Santiaga (hl. mesto Chile). Tam jsem sice uplne jeste nechtel, ale do Mendozy, asi 500 km daleko jo.

Kolem pulnoci jsme zastavili na kamionackym odpocivadle, dali si michany vajicka v takovym malym pajzlu a sli spat. Kamionak v kabine, ja v krovi kousek opodal. Rano jsem mel zmrzlou vodu ve flasce.

Rano me hodil kousek na okraj Mendozy. Od tam jsem jel smer jih. A bylo to tam hezky – po levici rozlehle plane, po pravici na obzoru zvedajici se Andy. Cekal jsem i u hezkeho kostelika.

 

Pokracoval jsem smer Malargue. Chtel jsem jet kus po zname silnici cislo 40 – je to asi 5 000 km dlouha silnice vedouci podel And ze severu Arg. az na jih.

Trochu mne znepokojilo, kdyz mlada rodina, ktera vezla se tvarila, ze za Malargue je to neprujezdne, ze se neda pokracovat. Dalsi typek, asi 50 lety cestovatel, ktery umel i trochu anglicky, se ale uchechtaval a rikal, ze tam sice nejezdi zadny autobusy, ale ze stopem by to jit mohlo, ze tam jezdi asi 10 aut za den. No uvidime.

Skoncil jsem kousek pred Malarque na policejni kontrole, spal jsem opet pod sirakem kousek od tam na kraji lesika na vyfoukanem miste, kde nebyl snih. V noci byla uz fakt docela zima.

Chudak mrznouci pes.

Rano jsem dojel do Malargue, od tam me vzal chlapek v pickupu asi 40 km do hor. Cesta uz byla mistama nezpevnena.

Bylo to tam super. Krasny vyhled na hory, foukal vitr, opustena krizovatka s malym opustenym pristreskem pro policajty. A takrka nic nejezdilo. Asi tak jedno auto za pul hodiny, a to jeste vetsinou bud plny, nebo jedouci jen do blizke osady. Tak jsem tam sedel, koukal na hory a rikal si, ze prinejhorsim tam vydrzim do zitrka, jidlo i vodu jsem mel a pak to otocim a vratim se zpatky.

 

Po asi dvou hodinach se ale usmalo stesti. Vzal me mlady kluk v pickupu, ktery pracoval pro spolecnost prodavajici auta a vezl auto zakaznikovi a schvalne to vzal touhle cestou, aby si uzil peknou krajinu. A mluvil i anglicky.

Jeli jsme asi 200 km. A byla to jedna z nejhezcich cest, jakou jsem kdy jel. Lepsi darek k narozeninam jsem si nemohl prat. Cesta byla z velke casti nezpevnena, vsude kolem hory.

Mistni, zijici v chatrci u potoka se nam snazil vymenit kameny (ktere jsou pry velmi specialni, vzal je ale chvili pred tim u silnice) za jidlo ci cokoliv, co bychom mu byli ochotni dat. Nic moc jsme ale nemeli, tak jsme kameny neporidili.

Mistama se silnice prekvapive menila v kvalitni asfaltku. Tak nejak nahodne.

Kdyz jsme sjeli z hor, byla vsude spousta vrtu na ropu a i rafinerie.

Do mestecka kam vezl pickup jsme dorazili uz za tmy. On sel do hotelu (v prepoctu asi za 1000 Kc za noc), ja tolik rozhodne za prespani davat nechci, tak jsme se rozloucili a ja se vydal do tmy. A nasel jsem luxusni stavebni bunku s otevrenyma dverma a jen mirnym neporadkem uvnitr. Proti poslednim dvoum nocim pod sirakem rozhodne luxus.

Taskou z Hudy jsem ucpal okno. Napis v "V prirode jako doma" ziskal novy rozmer.

Nekde tam v okoli se nasla kostra velkeho dinosaura, tak maji vsude sochy a dinosauri muzea.

Dalsi den jsem dostopoval do horskeho strediska alpskeho strihu – San Martin de Los Andes. Planuju jit na vylet po okoli.