Rozlučka s kolem a jednokolkové pokroky

Když jsem se vrátil do Dánska, byl jsem trochu překvapenej, že v kolárně nebylo moje kolo. Zdá se, že si ho někdo půjčil:). Nejdřív jsem se bál, že mi vzali i helmu, po půl dni jsem si ale všiml, že mi leží na stole – tak aspoň že tak. Ale i tak mě to docela mrzí – kolo bylo pořád dobře funkční a měl jsem na něm navíc i světla a brašničku s nářadím…

A bylo v zamčené kolárně, kam mají přístup jenom lidé od nás z ulice. Pořád trochu naivně doufám, že si ho někdo třeba jen půjčil a vrátí mi ho – vyrobil jsem cedulku WANTED s fotkou a prosbou o vrácení a dal ji na dveře. Ale nevím, jak moc je to pravděpodobný.

Co jsem se bavil s Dánama, tak říkali, že v Dánsku se skoro nekrade, až na kola:). Naštěstí mám ještě náhradní kolo, který jsem asi před dvěma týdnama našel stát odložený na křižovatce, stálo tam nezamčený asi týden a nikdo ho nebral, tak jsem si ho schoval pro případnou potřebu – a teď se hodí. Ale je to dost plečka – takový horský kolo s malým rámem, zrezlýma řidítkama a řeťezem, co padá. A jsem na něj trochu velkej.

Antoinovi se taky teď rozpadlo kolo, tak oba hledáme nové. Včera nám jeden Polák říkal, že na koleji mají nějaká nepoužívaná celkem dobrá kola, tak se na ně dnes půjdeme podívat.

Aspoň můžu začít jezdit na jednokolce. Už jsem schopnej jet docela daleko bez spadnutí (tak 200 metrů třeba, občas i víc), ale neumím nastupovat bez držení – musím si vždycky najít nějakej strom nebo sloup. Včera jsem se nechal vyhecovat a jel jsem na ní na večeři k holkám a zpátky – bydlí asi 4 kilometry ode mě. Trvalo mi to asi hodinu, tak třetinu cesty jsem šel po nohách (většinou když jsem spadl a nebyl poblíž žádnej vhodnej sloupek;) ). Ale už jsem si připadal, že jako vážne jedu – bylo to dobrý:).