Drážďany a cesta zpět do Dánska

Protože jsem zpět do Dánska nějak extra nespěchal (neměl jsem žádný pevný termín) a Rosťa (spolužák z gymplu a spoluhráč z Chlýftýmu) mě pozval na návštěvu k sobě do Drážďan, kde je teď na půl roku taky přes Erasmus, tak jsem si udělal k němu výlet a cestoval trochu komplikovaněji (ale o to zábavněji:) ) – celkem dvěma autobusy, dvěma vlaky a čtyřmi auty.

Možná bych se mohl zmínit i o tom jak bylo v Česku, ale moc nevím, co bych psal – bylo to fajn. Byl jsem v Praze, na roverské schůzce, na stěně, na noční povídací vyjížďce Kájovým novým fárem (pěkná lada, asi tak o 10 let výrobně mladší, než jeho původní žigulík – takže má jen tak 20 let;) ) a nechal se vykrmit od babiček spoustou čokolád a buchet.

Na sobotu večer jsem měl koupený lístek na autobus Student Agency do Drážďan (ISIC cena 560 Kč). Dorazil jsem tam asi o půl třetí v noci, ale Rosťa je zvyklej ze šifrovaček a přišel mě vyzvednout.

Bydlí na takové velké koleji, zrovna tam probíhala v přízemí nějaká párty, která byla slyšet po celým domě. Má pokoj ještě s jedním Němcem, ale ten byl odjetej na víkend domů.

Ráno jsme po snídani šli na prohlídku města. Na první pohled se zdálo, že Drážďany jsou dost hnusný – spousta paneláků, plynovejch trubek a socialistické architektury.

Ale nakonec to nebylo tak hrozný, mají tam i pěkný místa. Tohle je nějaká kolonáda:

Sraz trabantistů:

Šklebící se Rosťa na mostě přes Labe:

Nějakej velkej kostel. Byl ve válce celej rozbombardovanej, ale postavili ho znova (původní jsou jen ty tmavý boční křídla):

Potom jsme přejeli společně do Kamenze (městečko asi 40 kilometrů na sever od Drážďan). A protože na trati byla nějaká výluka, měli jsme to se dvěmi přestupy – vlak, bus, vlak. Ale vlaky mají vážně pěkný. V Česku by to bylo tak EC, tam to je běžná lokálka. Mě to stálo 5 euro, Rosťu nic, protože má od školy permanentku na celý velký okolí (může dojet až na hranice s Českem).

Kamenz je město s asi 20 tisíci obyvatel a nevím moc čím je zajímavý, kromě toho, že od tam odjížděl Němec Christian – našel jsem ho přes německou internetovou centrálu pro spolujízdu – jezdí každou neděli do Koldingu (město na jihu Dánska).

Ale byli jsme se pro něm trochu projít, protože jsem ještě měl čas, zrovna tam byly nějaké trhy.

Pobavila nás cedulka na vstupu do zámecké zahrady – zákaz vstupu psů a kousek za tím se rozvalovala na trávníku kočka – má to vychytaný:).

Začal na nás trochu dolíhat hlad a nalákala nás cedule s celkem levnýma jídlama v čínské restauraci, tak jsme tam zašli. Bohužel se ukázalo, že levný jídla mají jen ve všední den, ale když už jsme tam byli, dali jsme si aspoň nudlovo zeleninovo masovej salát. A měli tam pěkný akvárko:

Pak už jsem šel na nádraží, kde už čekal Christian. Může mu být tak kolem třiceti, pracuje v Dánsku v nějaké firmě, která vyrábí větrné elektrárny, ale jezdí každý víkend do Kamenze – kvůli přítelkyni. Říkal, že bere často spolujezdce. Jela s náma ještě Štefi (nevím, jak se to píše německy). Studuje mezinárodní obchod v Drážďanech a v Koldingu měla domluvenou praxi ve firmě na půl roku. Za cestu chtěl Christian 35 euro – je to asi 700 kilometrů, takže celkem rozumná cena.

A bylo to dobrý – jeli jsme většinou tak 200 km/h, chvílema i 220. Nikdy bych nevěřil, že Fabie je schopná jet tak rychle. Ale měl nějakou se silným motorem. A byli i docela ohleduplní a bavili jsme se anglicky.

Už v Dánsku na benzince se k nám přitočili nějací turkoidně vypadající týpci, jestli bychom jim nepřispěli na benzín, že jedou do Aarhusu a že nemají ani vindru. Protože by se mi docela hodit dostat se do Aarhusu, tak jsem jim nabídl, že jim přispěju, když mě vezmou. Začli se kroutit, že tak úplně vlastně do Aarhusu nejedou. Jenom žebrali.

Do Koldingu jsme dorazili kolem deváté večer. Šel jsem se podívat na nádraží, kolik tak stojí vlak, ale přišlo by mě to asi na 900 Kč a je to už asi jen 250 kilometrů, tak jsem se rozhodl, že to druhej den dostopuju.

Šel jsem pěšky k výpadovce. Byla jasná noc a úplněk svítil nad zálivem a přístavem. Bylo to úplně pěkný:).

Přespal jsem v malým lesíku u silnice.

Ráno byl na silnici pěknej provoz, tak jsem se pustil do stopování. První auto mi zastavilo asi za půl hodiny. Postarší pán – manažer přes lidský zdroje v nějaké dost velké firmě, která vyrábí okna. Říkal, že v mládí hodně stopoval, ale že teď už to není moc obvyklý. Je to zajímavý – skoro všichni lidi, co berou stopaře taky dřív stopovali – je to taková uzavřená komunita:).

Hodil mě k Horsens asi na půli cesty do Aarhusu. Tam už to bylo horší – provoz sice pořád velkej, ale málokdo odbočoval na dálnici směrem, kterým jsem potřeboval. Ale asi po třičtvrtě hodině mě vzal týpek v dodávce, který jel do Aarhusu do práce – staví tam domy. Byl to závodník na teréních čtyřkolkách, říkal, že je docela dobrej, asi pátej v Dánsku. A že závodí i obě jeho děti a manželka to nenávidí.

Na nájezdu u Aarhusu jsem moc dlouho nepobyl – asi za dvacet minut mě vzal student, který studuje v Aalborgu něco jako vyšší odbornou školu stavební a každý den tam dojíždí. Ten prozměnu závodil na silničních kolech.

Asi v jedenáct jsem byl na náměstí v Aalborgu. Vyrážel jsem něco kolem sedmé, takže to bylo dost rychlý. Sláva nazdar výletu…